Úvod

Křesťanská víra má obsah. Církev se od počátku neomezovala na to, aby vybízela k víře, nýbrž učila, čemu věřit. Lukáš píše Theofilovi, „abys zvěděl jistotu těch věcí, jimž jsi vyučován“ (Lk 1:4), a sloveso, jehož užívá, je totéž, z něhož pochází slovo „katechismus“: vyučovat ústně, nechávat učení zaznívat v uchu toho, kdo se učí. Pavel přikazuje Timoteovi, aby se držel „jistého příkladu zdravých řečí“ (2Tim 1:13), neboť zjevená pravda není mlhavý dojem, nýbrž svěřený poklad, který se přijímá, střeží a předává dál.

Tak to církev chápala po celé své dějiny. Starověká církev dlouho připravovala své katechumeny před křtem, a když reformace vrátila Slovo lidu, jedním z jejích prvních plodů byly katechismy: Lutherovy (1529), Kalvínův v Ženevě (1541) či Heidelberský (1563). Reformátoři věděli, že nestačí kázat: pravda musí zůstat pevně usazena v mysli a v srdci každého věřícího a musí se vyučovat v každém domově. Westminsterské shromáždění převzalo toto dědictví a dalo mu nejdokonalejší výraz.

Dnes se naproti tomu na učení hledí s nedůvěrou, ne-li s pohrdáním. Říká se, že rozděluje, že ochlazuje srdce, že důležitá je zkušenost, a ne definice. Ovoce je na očích: věřící, kteří nedovedou vydat počet z naděje, která je v nich (1Petr 3:15), a církve, které žijí v čase ohlášeném apoštolem, kdy „zdravého učení nebudou trpěti“ (2Tim 4:3). Bez pravdy však není pravé zbožnosti: „Vyhlazen bude lid můj pro neumění“ (Oz 4:6).

Se svými 196 otázkami je Větší katechismus nejúplnějším z katechismů, které nám reformace zanechala. Kratší byl zamýšlen pro začátečníky; Větší schválila skotská církev jako „příručku pro katechizaci těch, kdo již nabyli jisté zběhlosti v poznání základů náboženství“ a služebníkům Slova sloužil za vodítko při veřejném vyučování. Sleduje pořadí, které sám vyhlašuje: „co má člověk věřit o Bohu, a jakou povinnost Bůh od člověka vyžaduje“ (ot. 5). Vyniká jeho výklad Desatera přikázání, který se nezastavuje u litery každého přikázání, nýbrž podrobně rozvádí povinnosti, jež vyžaduje, a hříchy, jež zakazuje, podle pravidel výkladu, která katechismus sám stanoví (ot. 99). Skotské Valné shromáždění jej nazvalo „bohatým pokladem k rozmnožení poznání mezi Božím lidem“.

Věřící, který jej bude studovat s otevřenou Biblí a ověřovat každou odpověď důkazy z Písma, jež ji provázejí, v něm nalezne to, čeho je dnes nedostatek: pevné, uspořádané a úplné vzdělání, které nezávisí na módách ani na vkusu. Nenahrazuje Písmo, nýbrž věrně je shrnuje a učí číst je celé. Znát jej znamená položit základy: vědět, čemu se věří, proč se tomu věří a jak se má žít, „abychom již více nebyli děti, zmítající se a točící každým větrem učení“ (Ef 4:14).

Katechismu předchází akt, jímž jej roku 1648 schválilo Valné shromáždění skotské církve.