Úvod

Ze všech dokumentů, které Westminsterské shromáždění vytvořilo, je Vyznání víry nejznámější a má nejširší dosah. Je ústředním dílem Shromáždění, dílem, které ostatní dokumenty doprovázejí: Katechismy jeho obsah vyučují, Příručka jej uplatňuje na uctívání a Forma správy na církev. Je také jedním z posledních velkých reformovaných vyznání a pro mnohé tím nejdokonalejším: zralou žní století reformace, v níž je shromážděno to nejlepší z vyznání, která mu předcházela.

Nevzniklo ve spěchu. Po více než dva roky, mezi lety 1644 a 1646, o něm více než sto teologů debatovalo větu po větě, někdy celé dny o jediné klauzuli, až je v prosinci 1646 předložili parlamentu. Roku 1647 k němu byly na žádost samotného parlamentu připojeny důkazy z Písma ke každému tvrzení a téhož roku je Valné shromáždění skotské církve přijalo za vyznání své církve.

Jeho 33 kapitol probírá celou radu Boží: Písmo, Boha a Jeho úradky, stvoření a prozřetelnost, pád, smlouvu Boží s člověkem, Krista Prostředníka, uplatnění vykoupení, zákon, uctívání, církev a svátosti, světskou vrchnost a poslední věci. A není náhodou, že začíná Písmem, a ne Bohem: dříve než o Něm cokoli řekne, stanoví Vyznání, odkud to ví. Na tomto základě spočívá všechno ostatní: „Celá rada Boží o všem, co je nezbytné k Jeho vlastní slávě a k víře, životu a spasení člověka, je buď výslovně vyložena v Písmu, nebo z něho může být dobrým a nutným vyvozením odvozena; a k němu se nemá nikdy nic přidávat, ať novými zjeveními Ducha, nebo lidskými tradicemi“ (WVV 1.6).

Jeho vliv nemá v reformovaném světě obdoby. Téměř čtyři staletí bylo věroučnou normou presbyteriánských církví po celém světě a bylo také vzorem, z něhož vyšli kongregacionalisté v Savojské deklaraci (1658) a baptisté v Londýnském vyznání víry (1677 a 1689), kteří je převzali téměř celé a změnili jen to, co je od něho dělilo. Kdo čte kterékoli z těchto vyznání, čte z velké části vyznání westminsterské.

Vyznání nezaujímá místo Písma. Je, jak je církve, které je přijaly, vždy nazývaly, normou podřízenou: církev jím vyznává, čemu podle své víry Písmo učí, a samo Vyznání uznává, že nad ním stojí „Duch svatý mluvící v Písmu“, který je „jediným nejvyšším Soudcem, jímž mají být rozhodovány všechny spory o náboženství“ (WVV 1.10). Ale právě proto je tak cenné: v době, kdy mnozí křesťané nedokážou přesně říci, čemu věří, jim Vyznání nabízí uspořádaný, úplný a Písmem doložený výklad celé víry, který jim umožňuje ji poznat, hájit a předávat dál.

Zde se podává původní text z roku 1647, tak jak jej Shromáždění schválilo. Změny, které do něj později vnesly některé církve, například americká revize z roku 1788, jsou uvedeny zvlášť, v oddílu o revizích. Vyznání předchází přísaha, kterou složili členové Shromáždění, a seznam těch, kdo je tvořili.