O Písmu svatém

Ačkoli světlo přirozenosti a díla stvoření a prozřetelnosti zjevují Boží dobrotu, moudrost a moc natolik, že lidé nemají před Bohem výmluvy,1 přece nepostačují k tomu, aby daly ono poznání Boha a Jeho vůle, které je nezbytné ke spasení.2 Proto se Pánu zalíbilo v rozličných dobách a rozličnými způsoby zjevit sám sebe a oznámit tuto svou vůli své církvi.3 A potom, k lepšímu zachování a šíření pravdy a k jistějšímu upevnění a potěšení církve proti porušenosti těla a zlobě Satana i světa, zalíbilo se Mu také toto zjevení celé svěřit písmu.4

To činí Písmo svaté nanejvýš nezbytným,5 neboť ony dřívější způsoby, jimiž Bůh zjevoval svou vůli svému lidu, již ustaly.6

Pod jménem Písma svatého neboli psaného Slova Božího jsou nyní obsaženy všechny knihy Starého a Nového zákona, které všechny byly dány z vnuknutí Božího, aby byly pravidlem víry a života.7 Tyto knihy jsou: Starý zákon: 1. Mojžíšova, 2. Mojžíšova, 3. Mojžíšova, 4. Mojžíšova, 5. Mojžíšova, Jozue, Soudců, Rut, 1. Samuelova, 2. Samuelova, 1. Královská, 2. Královská, 1. Paralipomenon, 2. Paralipomenon, Ezdráš, Nehemiáš, Ester, Job, Žalmy, Přísloví, Kazatel, Píseň Šalomounova, Izaiáš, Jeremiáš, Pláč Jeremiášův, Ezechiel, Daniel, Ozeáš, Joel, Amos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš a Malachiáš. Nový zákon: Matouš, Marek, Lukáš, Jan, Skutky apoštolské, Římanům, 1. Korintským, 2. Korintským, Galatským, Efezským, Filipenským, Kolossenským, 1. Tessalonicenským, 2. Tessalonicenským, 1. Timoteovi, 2. Timoteovi, Titovi, Filemonovi, Židům, Jakubova, 1. Petrova, 2. Petrova, 1. Janova, 2. Janova, 3. Janova, Judova a Zjevení Janovo.

Knihy obecně nazývané apokryfy, nejsouce z Božího vnuknutí, nejsou částí kánonu Písma, a proto nemají v církvi Boží žádnou autoritu a nemají být schvalovány ani užívány jinak než jako jiné lidské spisy.8

Autorita Písma svatého, pro kterou se mu má věřit a má se ho poslouchat, nezávisí na svědectví žádného člověka ani církve, nýbrž zcela na Bohu (jenž je sám Pravda), který je jeho původcem; a proto má být přijímáno, protože je Slovem Božím.9

Svědectví církve nás může pohnout a přivést k vysoké a uctivé vážnosti k Písmu svatému.10 Argumenty, jimiž se Písmo samo hojně prokazuje jako Slovo Boží, jsou pak tyto: nebeská povaha jeho obsahu, účinnost jeho učení, vznešenost jeho slohu, souhlas všech jeho částí, cíl celku (jímž je vzdát všechnu slávu Bohu), plné odhalení jediné cesty spasení člověka, mnohé jiné nesrovnatelné přednosti a jeho naprostá dokonalost. Avšak naše plné přesvědčení a jistota o jeho neomylné pravdě a božské autoritě pochází z vnitřního působení Ducha svatého, který skrze Slovo a se Slovem vydává svědectví v našich srdcích.11

Celá rada Boží o všem, co je nezbytné k Jeho vlastní slávě a k víře, životu a spasení člověka, je buď výslovně vyložena v Písmu, nebo z něho může být dobrým a nutným vyvozením odvozena; a k němu se nemá nikdy nic přidávat, ať novými zjeveními Ducha, nebo lidskými tradicemi.12 Uznáváme však, že vnitřní osvícení Ducha Božího je nezbytné ke spásnému porozumění věcem, které jsou ve Slovu zjeveny.13 Uznáváme také, že jsou některé okolnosti týkající se uctívání Boha a správy církve, společné všem lidským jednáním a společenstvím, které mají být uspořádány podle světla přirozenosti a křesťanské rozvážnosti, podle obecných pravidel Slova, jež mají být vždy zachovávána.14

Ne všechny věci v Písmu jsou samy v sobě stejně zřejmé, ani všem stejně jasné.15 Avšak všechny ty věci, které je nutno znát, věřit a zachovávat ke spasení, jsou na tom či onom místě Písma tak jasně předloženy a vyloženy, že nejen učení, nýbrž i neučení mohou při náležitém užívání řádných prostředků dojít jejich dostatečného porozumění.16

Starý zákon byl napsán hebrejsky (což byl od dávných časů rodný jazyk Božího lidu) a Nový zákon řecky (což byl v době jeho sepsání jazyk národům nejobecněji známý). Starý zákon v hebrejštině a Nový zákon v řečtině, jsouce bezprostředně vdechnuty Bohem a Jeho jedinečnou péčí a prozřetelností po všechny věky zachovány v čistotě, jsou tudíž autentické;17 a proto se církev má ve všech sporech o náboženství nakonec odvolávat k nim.18 Boží lid má na Písma právo i podíl na nich, ba je mu přikázáno, aby je v bázni Boží četl a zpytoval.19 Protože však původní jazyky Písma nejsou známy všemu Božímu lidu, mají být Písma přeložena do obecného jazyka každého národa, k němuž přicházejí,20 aby Slovo Boží ve všech hojně přebývalo a oni Boha ctili způsobem Jemu příjemným21 a skrze trpělivost a potěšení Písem měli naději.22

Neomylným pravidlem výkladu Písma je Písmo samo; a proto, vznikne-li pochybnost o pravém a plném smyslu některého místa Písma (který není mnohonásobný, nýbrž jediný), musí být zkoumán a poznáván z jiných míst, která mluví jasněji.23

Duch svatý mluvící v Písmu, na jehož výroku máme spočinout, je jediný nejvyšší Soudce, jímž mají být rozhodovány všechny spory o náboženství a jímž mají být zkoumány všechny výnosy koncilů, mínění starých spisovatelů, lidská učení i soukromá vnuknutí jednotlivců.24