O křesťanské svobodě a o svobodě svědomí

Svoboda, kterou Kristus získal pro věřící pod evangeliem, spočívá v jejich osvobození od viny hříchu, od odsuzujícího hněvu Božího a od kletby mravního zákona;388 a v tom, že jsou vysvobozeni z tohoto přítomného zlého světa, z otroctví Satanova a z panství hříchu,389 od zla soužení, od osténu smrti, od vítězství hrobu a od věčného zatracení.390 Spočívá také v jejich svobodném přístupu k Bohu391 a v tom, že Mu prokazují poslušnost nikoli z otrocké bázně, nýbrž ze synovské lásky a s ochotnou myslí.392 To vše bylo společné i věřícím pod zákonem.393 Pod Novým zákonem je však svoboda křesťanů dále rozšířena v tom, že jsou prosti jha obřadního zákona, jemuž byla podrobena židovská církev,394 a ve větší smělosti přístupu k trůnu milosti395 a v plnějším udílení svobodného Ducha Božího, než jakého se obvykle dostávalo věřícím pod zákonem.396

Bůh sám je jediným Pánem svědomí397 a ponechal je svobodné od lidských učení a přikázání, která jsou v čemkoli v rozporu s Jeho Slovem anebo jsou ve věcech víry či bohoslužby mimo ně.398 Věřit tedy takovým učením nebo poslouchat takových přikázání ze svědomí znamená zrazovat pravou svobodu svědomí;399 a vyžadovat implicitní víru a absolutní a slepou poslušnost znamená ničit svobodu svědomí i rozum.400

Ti, kdo pod záminkou křesťanské svobody páchají nějaký hřích nebo chovají nějakou nečistou žádost, tím ruší cíl křesťanské svobody, jímž je, abychom, vysvobozeni z rukou svých nepřátel, beze strachu sloužili Pánu v svatosti a spravedlnosti před Ním po všechny dny svého života.401

Ti, kdo pod záminkou křesťanské svobody odporují jakékoli zákonné moci nebo jejímu zákonnému výkonu, ať světské, či církevní, protiví se Božímu zřízení. Neboť moci, které Bůh ustanovil, a svoboda, kterou Kristus získal, nejsou Bohem určeny k tomu, aby se navzájem ničily, nýbrž aby se vzájemně podpíraly a zachovávaly.402 A ti, kdo šíří takové názory nebo udržují takové praktiky, které odporují světlu přirozenosti nebo známým zásadám křesťanství (ať jde o víru, bohoslužbu či způsob života) nebo moci zbožnosti; anebo takové bludné názory či praktiky, které buď svou vlastní povahou, nebo způsobem, jímž jsou šířeny či udržovány, ničí vnější pokoj a řád, jejž Kristus ustanovil v církvi, mohou být právoplatně povoláni k odpovědnosti a lze proti nim zakročit církevní kázní403 [a mocí světské vrchnosti.404]