Úvod

Jen málokteré učení utrpělo tolik jako učení o církvi, a to ze dvou opačných krajností. Římská církev vyvýšila církev až na oltáře a postavila ji na místo, které náleží jedině Kristu: učinila ji paní nad Písmem a rozdavatelkou spasení. Velká část evangelikálního světa upadla do opačné krajnosti: učení o církvi takřka nemá, redukuje ji na shromáždění věřících ve službách individuální víry a její správu považuje za věc druhořadou, věc organizace nebo vkusu, kterou si každé společenství vyřeší tak, jak se mu zdá nejpraktičtější. Westminsterské shromáždění šlo mezi oběma cestou Písma: církev není paní nikoho, ale není ani postradatelná, protože je královstvím Kristovým a její Král ji nenechal bez zákona: „Pán Ježíš jakožto Král a Hlava své církve ustanovil v ní správu v rukou nositelů církevních úřadů, odlišnou od světské vrchnosti“ (WVV 30.1).

Není náhodou, že církve vzešlé z této tradice nenesou jméno člověka, nýbrž jméno biblického úřadu. Nazývají se presbyteriánskými, protože jsou přesvědčeny, že správa skrze presbytery, totiž skrze starší, je ta, kterou Kristus ustanovil pro svou církev. Základní otázka nezní, kdo v církvi vládne, nýbrž zda v ní kraluje Kristus. Proto Předmluva k Formě správy nezačíná řečí o církvi, nýbrž o Něm: „JEŽÍŠ KRISTUS, na jehož ramenou spočívá vláda“.

Žádná záležitost nezabrala Shromáždění tolik času a žádná je tolik nerozdělila. Teologové museli hájit presbyterní správu na dvou frontách zároveň. Proti prelatuře — tomu, čemu dnes říkáme episkopální správa —, tedy správě církve skrze biskupy, která ovládala anglickou církev a kterou parlament právě odmítl. A proti independentismu — dnes kongregační správě — skupiny členů samotného Shromáždění, takzvaných „nesouhlasících bratří“, mezi nimiž byli Thomas Goodwin a Philip Nye, kteří zastávali názor, že každý sbor je plně samostatný. Shromáždění dokončilo Formu správy po dlouhých rozpravách a skotská církev ji schválila roku 1645.

Proti prelatuře Forma správy ukazuje, že v Novém zákoně jsou „starší“ (presbyter) a „biskup“ dvě jména téhož úřadu, nikoli dva stupně hierarchie. Pavel povolává k sobě „starších církve“ z Efezu a říká jim, že je Duch svatý ustanovil „biskupy“ (Sk 20:17, 28); Titovi ukládá ustanovit po městech starší, a když popisuje, jací mají být, nazývá je biskupy (Tit 1:5-7). V Písmu není biskup, který by vládl nad presbytery, tím méně viditelná hlava celé církve: její jedinou Hlavou je Kristus (Ef 1:22). Sám Petr se zdaleka nedovolává žádného prvenství, nýbrž se představuje jako jejich „spolustarší“ a přikazuje starším pást stádo „ani jako panujíce“ nad ním (1Petr 5:1-3).

Proti independentismu Forma správy ukazuje, že sbory nejsou ostrovy. Když v Antiochii vznikl spor, který rozděloval církev, nebyl vyřešen tam, nýbrž byl přenesen do Jeruzaléma, kde se „sešli apoštolé a starší, aby toho povážili“ (Sk 15:6); a to, o čem rozhodli, nebyla rada, kterou by každá církev mohla přijmout nebo odmítnout, nýbrž „ustanovení zřízená od apoštolů a od starších“, která byla církvím vydávána „k ostříhání“ (Sk 16:4). Proto Forma správy prohlašuje: „Je dovolené a shodné se Slovem Božím, aby byla podřízenost sborových, klasických, provinciálních a národních shromáždění ke správě církve“. Ani sbor není spravován hlasováním všech svých členů: Kristus v něm ustanovil starší, kteří vládnou (1Tim 5:17) a jež má lid poslouchat v Pánu (Žid 13:17).

Nejde o to upírat zbožnost těm, kdo smýšleli jinak: mnozí independenti byli zbožní muži a Shromáždění s nimi debatovalo jako s bratry. Jde o to ptát se, co Kristus ustanovil ve svém Slově. A ta otázka není teoretická. Kde chybí biblická správa, církev nakonec propadne vůli jediného člověka, ať je to biskup, nebo charismatický pastor, který nikomu neskládá účty, anebo se rozpadne na izolované sbory, bez někoho, ke komu by bylo možné se odvolat, když se stane nespravedlnost, a bez kázně, která by chránila stádo i jeho pastýře. Presbyterní správa nabízí to, čemu učí Písmo: pluralitu starších, rovnost mezi služebníky, shromáždění, k nimž je možné se odvolat, a podřízenost všech Slovu.

Forma správy pojednává o církvi a jejích představitelích (pastýřích, učitelích, vládnoucích starších a jáhnech), o jednotlivých sborech, o shromážděních, která církev spravují, a o ordinaci služebníků. Předchází jí Předmluva, kterou ji Shromáždění uvedlo.