Úvod

Skotské vyznání víry není dokumentem Westminsterského shromáždění: je téměř o devadesát let starší. Je to první vyznání víry reformované skotské církve, to, které tato církev vyznávala od roku 1560, dokud roku 1647 nepřijala Westminsterské vyznání víry. Je to tedy vyznání, které Westminsterské vyznání víry přišlo nahradit, a to, které skotští komisaři znali nazpaměť, když zasedli ve Shromáždění. Proto je zde uvádíme, na začátku připojených dokumentů, jako jeho předchůdce.

Vzniklo během několika dní. V srpnu 1560, po smrti regentky Marie de Guise a po odchodu francouzských vojsk, se v Edinburku sešel parlament, který měl provést reformaci. Baroni a služebníci, kteří žádali o reformaci náboženství, dostali za úkol sepsat shrnutí učení, jež si přáli vidět ustanovené, a během čtyř dnů předložili toto Vyznání. Sepsalo je šest služebníků, známých jako „šest Janů“, protože se všichni tak jmenovali: John Knox, John Winram, John Spottiswoode, John Willock, John Douglas a John Row. Dne 17. srpna 1560 je tři stavy přečetly na plném zasedání parlamentu a ratifikovaly je „jako učení zdravé a blahodárné, založené na neomylné pravdě Slova Božího“. Královna Marie, která žila ve Francii, je nikdy neschválila; parlament je ratifikoval znovu roku 1567, již za Jakuba VI.

Je znát, že je psali muži, kteří právě prošli pronásledováním a válkou. Předmluva mluví o „zuřivosti Satanově“ proti nim a o celém roce útrap a připojuje pozvání, jaké činí málokteré vyznání: najde-li v něm někdo něco, co odporuje Slovu Božímu, ať to řekne písemně, a oni slibují, že mu dají zadostiučinění z Písma, nebo se napraví. Následuje dvacet pět článků, od Boha a stvoření až po vzkříšení těla, psaných s větším zápalem než odbornou přesností. Článek XVIII uvádí tři znamení, podle nichž se poznává pravá církev: pravé kázání Slova, správné vysluhování svátostí a správně vykonávanou církevní kázeň. Článek XX tvrdí, že koncily mohou bloudit a že jejich výnosy zavazují jen potud, pokud jsou doloženy Písmem. Článek XXI odmítá jak transsubstanciaci, tak ty, kdo ze svátostí činí „jen holá a prázdná znamení“. A článek XXIV svěřuje světské vrchnosti zachovávání a očišťování náboženství.

Čteno vedle Westminsterského vyznání víry ukazuje, kolik se za devadesát let změnilo a kolik zůstalo. Učení je totéž; mění se míra přesnosti. Skotské vyznání víry nemá kapitolu o smlouvě ani nerozvíjí ospravedlnění nebo osvojení tak, jak to učiní Westminster; zato mluví živěji o církvi a o svátostech a jeho jazyk je spíše jazykem kázání než definice. Westminster mu neodporuje: uspořádává je, doplňuje a zpřesňuje po dalším století sporů.

Ani roku 1647 nezmizelo. Národní smlouva z roku 1638, kterou rovněž uveřejňujeme, zavazovala ty, kdo ji podepsali, zachovávat „Vyznání víry“ ratifikované parlamentem, tedy právě toto. A když Valné shromáždění roku 1647 schválilo Westminsterské vyznání víry, učinilo tak jako součást jednotnosti slíbené ve Slavnostní lize a smlouvě, aniž prohlásilo dřívější vyznání za bludné: skotská církev nezměnila víru, nýbrž vyznání.

Originál je napsán ve střední skotštině, jazyce Edinburku 16. století. Pro anglický text uveřejňujeme verzi, která byla vytištěna v Londýně roku 1644 v Dějinách reformace Johna Knoxe ve vydání Davida Buchanana, což je podoba, v níž je četli angličtí čtenáři v době Shromáždění; otiskujeme ji s jejím pravopisem a s biblickými odkazy, které tento tisk uvádí na okraji. Srovnali jsme ji větu po větě se skotským textem z roku 1560, jak jej zachovávají záznamy parlamentu, a tam, kde se tisk z roku 1644 odchyloval od smyslu originálu (vynechal zápor, přeskočil část věty nebo zaměnil jedno slovo za jiné), jsme jej opravili podle skotského znění; odkazy na okraji, které nemohou existovat, byly opraveny s pomocí skotského vydání z roku 1681. Anglický text z roku 1644 neobsahuje větu, jíž záznam parlamentu Vyznání uzavírá: „Tyto akty a články byly přečteny před parlamentem a ratifikovány třemi stavy tohoto království v Edinburku, dne sedmnáctého srpna léta Božího tisícího pětistého šedesátého“.