XV - Dokonalost Zákona a nedokonalost člověka

Lv 18.5. Gal 3.12. 1Tim 1.8. Řím 7.12. Ž 19.7, 8, 9. Dt 5.29. Řím 10.3. 1Král 8.46. 2Pa 6.36. Kaz 7.22. Př 20.9. 1Jan 1.8. Jan 1.18. Řím 10.4. Gal 3 13. Dt 27.26. Flp 2.15. Iz 64.6. Lk 17.10. Zákon Boží vyznáváme a uznáváme za nanejvýš spravedlivý, nanejvýš nestranný, nanejvýš svatý a nanejvýš dokonalý, neboť přikazuje takové věci, které, kdyby byly konány v dokonalosti, mohly by dát život a přivést člověka k věčné blaženosti. Ale naše přirozenost je tak porušená, tak slabá a nedokonalá, že nikdy nejsme schopni naplnit skutky Zákona v dokonalosti; ba, díme-li, že hříchu nemáme (i když jsme již znovuzrozeni), sami se svodíme a pravdy Boží v nás není. A proto náleží, abychom se chopili Krista Ježíše s Jeho spravedlností a zadostiučiněním, jenž je koncem a naplněním Zákona pro všechny, kdo věří, a skrze něhož jsme uvedeni do této svobody, že kletba a zlořečení Boží na nás nepadá, ačkoli Zákon ve všech jeho bodech nenaplňujeme. Neboť Bůh Otec, hledě na nás v těle svého Syna Krista Ježíše, přijímá naši nedokonalou poslušnost, jako by byla dokonalá, a přikrývá naše skutky, poskvrněné mnohými poskvrnami, spravedlností svého Syna. Nemíníme tím, že bychom byli uvedeni do svobody tak, že bychom Zákonu nebyli povinni žádnou poslušností (neboť to jsme již výše jasně vyznali), nýbrž tvrdíme toto: že žádný člověk na zemi (jedině Krista Ježíše vyjímaje) neprokázal, neprokazuje ani neprokáže skutkem takovou poslušnost Zákonu, jakou Zákon vyžaduje; ale když jsme učinili všecko, musíme padnout na zem a bez přetvářky vyznat, že jsme služebníci neužiteční. A proto kdokoli se chlubí zásluhami svých vlastních skutků nebo skládá svou důvěru ve skutky nadpovinné, chlubí se tím, co není, a skládá svou důvěru v zatracenou modloslužbu.