Kde začít

Kdo se k těmto dokumentům dostává poprvé, může se cítit poněkud ztracen: je jich mnoho, jsou staré a některé nesou málo známá jména. Tyto řádky chtějí posloužit k orientaci.

Co jsou zač

Roku 1643, uprostřed občanské války, svolal anglický parlament shromáždění teologů, aby reformovalo anglickou církev podle Slova Božího. Poprvé se sešlo 1. července téhož roku ve Westminsterském opatství v Londýně, a odtud má své jméno. Bylo to více než sto služebníků, k nimž se připojili někteří členové parlamentu a po Slavnostní lize a smlouvě ze září 1643 také komisaři skotské církve. Za šest let práce sepsali to, čemu dnes říkáme Westminsterské standardy a co mnohé presbyteriánské církve od té doby mají za normu učení, uctívání a správy.

Jde o pět dokumentů. Vyznání víry vykládá ve třiceti třech kapitolách, čemu církev věří, od Písma až po poslední soud. Kratší katechismus a Větší katechismus učí touž víru v otázkách a odpovědích, jeden stručně a druhý obšírně. Příručka pro veřejné uctívání Boha uspořádává bohoslužbu sboru a Forma presbyterní správy církve vysvětluje, jak je církev spravována skrze pastory a starší, shromážděné ve shromáždění každého sboru, v presbyterii a na synodech.

Nabídka obsahuje také pod názvem Připojené dokumenty další texty, které je obklopují: ty, které jim ve Skotsku předcházely, smlouvy, jež vedly ke Shromáždění, Příručku pokynů pro rodinné uctívání a předmluvy londýnského vydání z roku 1658, mimo jiné.

Proč stojí za to je číst

Tyto dokumenty nejsou muzejním exponátem. Téměř čtyři století učily víře děti i dospělé, vychovávaly služebníky a daly církvím na všech kontinentech, od Skotska po Koreu, přesný způsob, jak vyslovit, čemu věří. Že tomu tak bylo, má několik důvodů.

To nejlepší z reformace pohromadě

Když se Shromáždění sešlo, reformovaná víra se už více než sto let kázala, sepisovala a hájila proti Římu. Standardy tuto práci shrnují s řádem a přesností, jakých dosáhlo jen málo vyznání. Stanoví, že v Písmu je obsaženo vše, co je nezbytné pro Boží slávu a pro víru, život a spasení člověka, a že k němu nesmí být nikdy nic přidáno, „ať novými zjeveními Ducha, nebo lidskými tradicemi“. Učí, že Bůh ospravedlňuje hříšníka ne tím, že by do něho vléval nějakou vlastní spravedlnost, nýbrž tím, že mu přičítá Kristovu poslušnost a zadostiučinění, které se přijímají jedině vírou. A přikazují, aby Písmo bylo přeloženo do jazyka každého národa, aby Slovo Boží hojně přebývalo ve všech.

Není to jen úsudek jejich dědiců. Richard Baxter, který členem Shromáždění nebyl, napsal, že pokud to sám mohl posoudit, neměl křesťanský svět od dob apoštolů synod znamenitějších teologů, než byl tento a synod Dordtský.

Úplná reformace

Luther znovu objevil evangelium o ospravedlnění vírou, a to není málo. Luterská reformace se však zastavila tam. Augsburské vyznání (1530) prohlašuje, že v jeho církvích se „mše zachovává“ a „slaví se s největší úctou“ (již bez oběti, kterou odmítá, ale s jejím jménem, rouchy a velkou částí jejího pořádku), a dodává, že „se zachovávají také téměř všechny obvyklé obřady“. Přikazuje mimoto zachovávat ty obřady, které lze dodržovat bez hříchu, „jako jsou jisté sváteční dny, svátky a jiné podobné“. Tak dále stály obrazy a krucifixy, oltáře i kalendář svátků.

Anglická církev šla v učení dál, ale v ostatním ne. Její Třicet devět článků tvrdí, že „církev má moc ustanovovat obřady nebo ceremonie“, a touto mocí zachovala v Knize společných modliteb svátky a obřady zděděné z Říma (Vánoce, Velikonoce a dny svatých, znamení kříže při křtu, klečení při přijímání) a dál byla spravována biskupy. Od šedesátých let 16. století mnozí služebníci žádali, aby byly odstraněny, ale nebyli vyslyšeni. V letech před Shromážděním, za arcibiskupa Lauda, se dokonce šlo zpět: stoly pro přijímání se vrátily k východní stěně, kde stávaly oltáře, a byly ohrazeny zábradlím, a kánony z roku 1640 doporučovaly klanět se při vstupu do chrámu i při odchodu z něho.

Byla to Ženeva, která dovedla reformaci až do konce. Kalvín to zanechal napsané: „Vím, jak nesnadno se svět dává přesvědčit o tom, že Bůh neschvaluje veškeré bohoslužby ustanovené mimo Jeho Slovo.“ Tato zásada přešla s Knoxem do Skotska a Slavnostní liga a smlouva se zavázala reformovat náboženství v Anglii a Irsku podle Slova Božího a „příkladu nejlepších reformovaných církví“.

Standardy toto dílo dokončily. Vyznání stanovilo zásadu, na níž vše spočívá: že Bůh má být uctíván jedině tak, jak sám přikázal v Písmu, a ne „podle lidských představ a výmyslů“. Při bohoslužbě nestačí, že něco není zakázáno: musí to být přikázáno. Proto Větší katechismus počítá mezi hříchy proti druhému přikázání „jakékoli zobrazování Boha“ jakýmkoli druhem obrazu. A Příručka zaujala místo Knihy modliteb, nechala za sebou obřady lidského vynálezu a stanovila, že „sváteční dny, lidově zvané svaté dny, které nemají žádné oprávnění ve Slově Božím, nemají být nadále zachovávány“, protože jediný svatý den, který Písmo přikazuje, je den Páně.

Vyznání nenechává o ostatním žádné pochybnosti. Nazývá oběť mše „nanejvýš ohavnou urážkou jediné oběti Kristovy“, prohlašuje transsubstanciaci za odporující Bibli, zdravému rozumu i úsudku a nazývá mnišské sliby „pověrečnými a hříšnými osidly“.

S obětí padl i kněz. Anglická církev přestala učit o oběti mše, ale její ordinační kniha dál ustanovovala „biskupy, kněze a jáhny“ a její Kniha modliteb vkládala knězi u nemocného do úst slova „já tě rozhřešuji ze všech tvých hříchů“. Luterské církve zase učily, že „soukromé rozhřešení má být v církvích zachováno“. Standardy neznají jiného kněze než Krista, který tento úřad vykonává „tím, že jednou obětoval sám sebe Bohu jako oběť bez poskvrny“, a tím, že se za svůj lid „ustavičně přimlouvá“. Proto uctívání nepřipouští prostřednictví „nikoho jiného než jedině Krista“ a Forma správy nepočítá mezi nositele úřadů, které On dal své církvi, kněze, nýbrž „pastory, učitele a jiné správce církve, a jáhny“. Ten, kdo předsedá bohoslužbě, je služebník Slova, a to, co stojí před sborem, není oltář, nýbrž stůl, postavený tak, aby kolem něho mohli přijímající sedět.

Kristus, jediná Hlava církve

S bohoslužbou padla i prelatura. V anglické církvi byl král nejvyšším správcem církve a spravoval ji skrze arcibiskupy a biskupy, kteří měli autoritu nad ostatními služebníky: jedině oni ordinovali a pastoři i sbory jim byli podřízeni. Byla to v podstatě táž hierarchie, jakou měl Řím, jen s králem na místě papeže. Ve Slavnostní lize a smlouvě Anglie a Skotsko přísahaly, že ji vykoření, a Shromáždění ji nahradilo správou, kterou nacházelo v Novém zákoně.

Vyznání klade základ: „Pán Ježíš jakožto Král a Hlava své církve ustanovil v ní správu v rukou nositelů církevních úřadů, odlišnou od světské vrchnosti.“ Církev nemá jinou hlavu než Jeho: ani krále, ani biskupa, a v žádném smyslu jí nemůže být papež římský. Forma správy to uvádí do praxe. Služebníci jsou si navzájem rovni a spravují církev spolu se staršími; služebníky ordinují presbyteři, ne biskup; a sbory nezůstávají osamocené, protože, jak říká, „je dovolené a shodné se Slovem Božím, aby byla podřízenost sborových, klasických, provinciálních a národních shromáždění ke správě církve“. Je to správa církve apoštolů, v níž se titíž muži nazývají zároveň biskupy i presbytery.

Víra, která se osvědčila v životě církví

Vyznání bylo vzorem, z něhož vyšli kongregacionalisté v Savojské deklaraci a baptisté v Londýnském vyznání víry. Kratší katechismus se po celá pokolení učili nazpaměť v domácnostech, školách i církvích: ve Skotsku byl po více než dvě století základem vyučování ve školách a v Nové Anglii se tiskl ve slabikáři, z něhož se děti učily číst. Jejich hodnota však nespočívá v jejich stáří ani v jejich rozšíření, nýbrž v tom, že s řádem a jasností shrnují, čemu učí Písmo, a na každém kroku to Písmem dokládají.

Četba, kterou lze doporučit bez výhrad

Proto lze, po samotné Bibli, jen málokterou četbu doporučit s takovou důvěrou. V době, kdy mnozí křesťané nedokážou přesně říci, čemu věří, učí tyto dokumenty víru poznávat, hájit a předávat: věřícího, který studuje o samotě, otce, který jí chce vyučit své děti, i církev, která ji chce vyznávat jedním hlasem.

Kde začít

Není třeba číst všechno, a tím méně jedním dechem. Nejjednodušší je začít Kratším katechismem. Je to 107 krátkých otázek a už ta první ukazuje, kam směřuje všechno ostatní: „Co je hlavním cílem člověka? Hlavním cílem člověka je oslavovat Boha a radovat se z Něho navěky.“ Stačí přečíst pár otázek denně, nebo si je poslechnout.

Potom se hodí Vyznání víry, které říká totéž podrobněji. Jeho první kapitola, o Písmu svatém, je základem ostatních a stojí za to začít jí. Větší katechismus pak slouží k prohloubení, především v tom, čemu učí o Desateru přikázání a o modlitbě Páně. Příručky a Forma správy mohou počkat na dobu, kdy bude čtenáře zajímat, jak se tato víra žije v bohoslužbě a v církvi.

Každý oddíl začíná krátkým úvodem, který dokument zasazuje do jeho doby, a pomůže, přečte-li se předem.

Ne všechno má stejnou váhu

Je zde mnoho materiálu a ne všechno slouží křesťanskému životu stejným způsobem. Jedna část živí víru. Jiná, rovněž velmi cenná, zajímá především kvůli poznání dějin.

Na prvním místě je ovšem sama Bible, kterou tyto dokumenty jen shrnují. S ní jdou žalmy, které jsou Slovem Božím a které Příručka přikazuje zpívat ve sboru i v domácnostech; Žaltář je přináší i s jejich nápěvy. Potom přicházejí Katechismy a Vyznání víry, které jsou na tomto webu tím hlavním. Ke každodennímu užívání pomáhají také dva krátké spisy: Souhrn spásného poznání, který byl napsán, aby vyložil cestu spasení prostým lidem, a Příručka pokynů pro rodinné uctívání.

Příručka pro veřejné uctívání Boha a Forma správy se zabývají řádem bohoslužby a správou církve. Každému křesťanu se hodí je znát, ačkoli se blíže týkají těch, kdo v ní nesou nějakou odpovědnost.

Ostatní Připojené dokumenty (skotské smlouvy a Slavnostní liga a smlouva, Skotské vyznání víry a Druhá kniha kázně, revize Třiceti devíti článků, akty o schválení, předmluvy z roku 1658) a Revize WVV slouží především k pochopení toho, odkud tyto dokumenty vzešly, za jakých okolností byly napsány a jak je církve přijaly. Mají velkou hodnotu, ale nejsou místem, kde začít, a kdo nemá o dějiny zájem, může je odložit na později. Slavnostní vyznání veřejných hříchů je napůl výjimkou, protože jeho zpytování hříchů celého národa se čte s užitkem i pro duši.

Jak je číst

V klidu. Jsou to texty ze 17. století, psané s velkou pečlivostí, a více vydají, čtou-li se pomalu a znovu, než když se přečtou jedním dechem.

S otevřenou Biblí. Téměř u každého tvrzení jsou uvedena místa Písma, o něž se opírá. Shromáždění je připojilo, aby si každý čtenář mohl sám ověřit, že to, co se říká, je ve Slově Božím.

Aniž by se s ní zaměňovaly. Tyto dokumenty se nestavějí na roveň Písmu: chtějí je věrně shrnout a podřizují se mu. Říká to samo Vyznání, když prohlašuje, že Nejvyšším Soudcem každého sporu je „Duch svatý mluvící v Písmu“ a že synody a koncily „se mohou mýlit a mnohé se mýlily“, takže nemají být pravidlem víry, nýbrž mají sloužit „jako pomoc“.

A je-li to možné, ve společenství. Byly napsány, aby se jim vyučovalo v rodinách a v církvích, a lépe se jim rozumí, čtou-li se s druhými a ptáme-li se na to, co není jasné.

Jak používat tento web

Dokumenty si lze poslechnout ve všech jazycích webu kromě arabštiny a téměř ve všech se text během poslechu postupně zvýrazňuje; tlačítkem pro přehrání všeho zazní oddíly jeden po druhém. Každý dokument lze celý stáhnout ve formátu PDF a vyhledávač nahoře najde kterékoli slovo nebo frázi ve všech z nich. Web je ve čtrnácti jazycích, které se přepínají vlajkou vedle nabídky, a v sekci Bible online je několik překladů Bible ke čtení, porovnávání a vyhledávání.

Některá slova, která mohou překvapit

Starší (neboli presbyter): Nositel úřadu v církvi, zvolený sborem, aby jej spravoval spolu s pastorem.
Presbyterie a synod: Presbyterie je shromáždění pastorů a starších několika sborů; synod shromažďuje pastory a starší jedné oblasti nebo celého národa.
Smlouva: V učení vztah, který Bůh ustanovuje s člověkem, ve smlouvě skutků a ve smlouvě milosti. V dějinách slavnostní přísahy, jimiž se Skotsko, Anglie a Irsko zavázaly zachovávat reformovanou víru.
Prelatura: Správa církve biskupy a arcibiskupy, kteří mají autoritu nad ostatními služebníky. Shromáždění ji odmítlo.
Světská vrchnost: Veřejná moc, ať je to král, parlament nebo soudce.
Den Páně: Neděle, kterou Vyznání nazývá také křesťanským sabatem: jeden den ze sedmi, který Bůh oddělil pro uctívání a odpočinek.
Svátosti: Křest a večeře Páně, dvě znamení a pečeti ustanovené Kristem.