Ženevský žaltář: 150 veršovaných žalmů ke společnému zpěvu sboru při reformované a presbyteriánské bohoslužbě
Úvod webu westminster1647.com: není součástí dokumentů Westminsterského shromáždění.
Žaltář se může zdát cizí webu věnovanému vyznání víry a jeho katechismům, avšak pro reformaci, a zvláště pro Westminsterské shromáždění, byl zpěv žalmů neoddělitelný od reformace církve. Vyznání počítá mezi obvyklé části bohoslužby „zpěv žalmů s milostí v srdci“ (WVV 21.5) a Příručka pro veřejné uctívání Boha věnuje této povinnosti celou kapitolu: „Je povinností křesťanů chválit Boha veřejně společným zpíváním žalmů ve sboru a také soukromě v rodině“. Shromáždění se neomezilo na to, že jej přikázalo: na žádost parlamentu revidovalo veršovaný anglický překlad žalmů, překlad Francise Rouse, který skotská církev opravila a roku 1650 přijala. Tento skotský žaltář se po staletí zpíval spolu s Vyznáním a Katechismy.
Po celá pokolení zpívaly církve, které tyto dokumenty přijaly, při bohoslužbě pouze žalmy, a to nikoli ze zvyku, nýbrž z přesvědčení. Je to důsledek téhož principu, který řídí veškeré uctívání: Bůh má být uctíván jen tak, jak On sám přikázal, a ne podle lidských vynálezů.Při bohoslužbě nezpíváme proto, abychom vyjádřili, co chceme Bohu říci my, nýbrž abychom Ho chválili slovy, která nám On sám dal. A Bůh nám dal celou knihu chval, vdechnutou Jeho Duchem a určenou k tomu, aby ji Jeho lid zpíval. Když Ezechiáš obnovil chrámovou bohoslužbu, přikázal, aby chválili Hospodina „slovy Davidovými a Azafa“ (2Pa 29:30), a sám Pán Ježíš té noci, v kterou byl zrazen, zpíval se svými učedníky velikonoční chvalozpěv, jímž byly žalmy (Mt 26:30).
Když apoštol přikazuje zpívat „v žalmích, a v chvalách, a v písničkách duchovních“ (Ef 5:19; Kol 3:16), neotvírá dveře lidským skladbám. Tato tři pojmenování jsou právě ta, která řecká Bible, již apoštolové užívali, dává v nadpisech samotným žalmům, a přívlastek „duchovní“ je označuje za dílo Ducha. Žádný lidský hymnus, jakkoli krásný a pravověrný, si nemůže osobovat to, co mají jedině žalmy: že jsou Slovem Božím.
Zpěv žalmů chválu církve neochuzuje, nýbrž ji rozšiřuje. Je v nich celá zkušenost věřícího, od zoufalství až po jásot, a je v nich Kristus: Jeho utrpení, Jeho vzkříšení a Jeho království, zvěstovaná staletí před Jeho příchodem. Kdo zpívá žalmy, učí se modlit Kristovými slovy a hledět na celé dějiny ve světle Jeho království.
Tento žaltář přijímá toto dědictví. Jeho nápěvy jsou nápěvy Ženevského žaltáře, který prosazoval Kalvín a který byl dokončen roku 1562 s texty Clémenta Marota a Theodora Bezy: prvního velkého žaltáře reformace, z něhož čerpaly všechny reformované církve, i církve Skotska a Anglie. Jeho texty jsou španělské veršované překlady, jejichž autorem je Jorge Ruiz Ortiz, z jeho knihy Žalmy ve španělském rýmu, zveřejněné zde s jeho svolením. Každý žalm lze číst, poslouchat a zpívat spolu s textem žalmu v Bibli. Kéž slouží k tomu, aby se v našich církvích a v našich domovech, jako ve dnech reformace, znovu ozývaly chvály, které sám Bůh vložil do úst svého lidu.
