Úvod

Je-li Skotské vyznání víry vírou skotské reformace, Druhá kniha kázně je její formou správy. Ani ona není dílem Westminsterského shromáždění: byla sepsána mezi lety 1576 a 1578, o sedmdesát let dříve. Ale je to první úplné pojednání o presbyterní správě církve a skotští komisaři, kteří přišli do Westminsteru v roce 1643, ji měli v hlavě, když se jednalo o Formě správy. Proto ji zde uvádíme spolu se Skotským vyznáním víry jako předchůdkyni.

Existovala První kniha kázně, sepsaná v roce 1560 týmiž služebníky, kteří napsali Vyznání. Byl to program reformace pro právě zrozenou církev: služebníci, čtenáři, superintendenti, školy v každé farnosti, univerzity, užívání církevních statků. Parlament ji nikdy neschválil, z velké části proto, že šlechtici, kteří si ty statky ponechali, je nechtěli vrátit. O patnáct let později se situace změnila: koruna opět jmenovala biskupy, kteří pobírali důchody starých biskupství a jimž se zamýšlelo dát pravomoc nad služebníky. Proti tomu Valné shromáždění pověřilo komisi, aby správu církve stanovila písemně. Duší této komise byl Andrew Melville, který se v roce 1574 vrátil ze Ženevy, a shromáždění výsledek schválilo v roce 1578.

Jejím východiskem je rozlišení, které prostupuje celou knihu: moc církve i moc světské vrchnosti pocházejí obě od Boha, ale jsou odlišné. Církev má svou vlastní duchovní správu, která vychází bezprostředně od Krista, „jediného Krále a duchovního vladaře Jeho církve“; vrchnosti ji mají udržovat a bránit, ale ne spravovat, a služebníci nemají vykonávat světskou pravomoc. Téměř o dvacet let později, v roce 1596, to Melville řekl Jakubovi VI. do očí: ve Skotsku jsou dva králové a dvě království, a v království Kristově, jímž je církev, není král hlavou, nýbrž údem.

Na tomto základě kniha popisuje řádné a trvalé úřady církve (pastory, doktory, starší a jáhny), jak má být každý z nich povolán a ordinován, a shromáždění, jimiž se církev spravuje: konzistoř starších v každém sboru, provinciální shromáždění, národní a generální. Z toho vyvozuje svůj nejspornější závěr: jméno biskup náleží každému pastorovi a ve Slově Božím není úřad biskupa, který by vládl nad ostatními služebníky. Poslední kapitoly se zabývají jměním církve, úřadem křesťanské vrchnosti, zlořády, které ještě zůstávaly (mezi nimi patronát, který chtěla kniha zrušit), a dobrem, které reformace přinese všem stavům království.

Parlament ji jako takovou nikdy neratifikoval. Valné shromáždění nařídilo v roce 1581 zapsat ji do svých aktů a za vlády Jakuba VI. byla praporem těch, kdo vzdorovali biskupům: v roce 1592 parlament zákonem uznal presbyterie a shromáždění, ale o několik let později král obnovil episkopát. Když jej glasgowské shromáždění roku 1638 svrhlo, vrátili se právě k této knize. Westminsterská Forma správy říká v podstatě totéž, stručněji a s větší oporou v Písmu: tytéž úřady, tatáž shromáždění, totéž odmítnutí biskupa nad presbytery.

Text, který zveřejňujeme, je text nejstaršího tisku, vydání, které David Calderwood, vyhnanec v Nizozemí, vydal v roce 1621 spolu s První knihou, v době, kdy biskupové opět spravovali skotskou církev. Reprodukujeme jej s jeho pravopisem, přepsaný podle snímků tisku a porovnaný s londýnským přetiskem z roku 1641. Opravili jsme zjevné tiskové chyby (zaměněná písmena, zdvojená slova) a tři řecká slova textu jsme opatřili jejich přízvuky.