I - O církvi a její správě obecně a v čem se liší od světské správy

CÍRKEV Boží se někdy bere v širokém smyslu za všechny, kdo vyznávají evangelium Ježíše Krista, a tak je společností a společenstvím nejen zbožných, ale také pokrytců, kteří nicméně navenek vyznávají pravé náboženství.

Jindy se bere jen za zbožné a vyvolené, a někdy za ty, kdo vykonávají duchovní funkci ve sboru těch, kdo vyznávají pravdu.

Církev v tomto posledním smyslu má jistou moc danou od Boha, podle níž užívá vlastní pravomoci a správy, vykonávané k útěše celé církve.

Tato církevní moc je autorita daná od Boha Otce skrze Prostředníka Ježíše Krista Jeho shromážděné církvi, která má svůj základ ve Slově Božím, aby byla uváděna ve skutek těmi, jimž je právoplatným povoláním svěřena duchovní správa církve.

Správa církve, která z této moci vyplývá, je řád neboli forma duchovní správy, kterou vykonávají údové k tomu ustanovení Slovem Božím; a proto je dána bezprostředně nositelům úřadů, kteří ji vykonávají k dobru celého těla.

Této moci se užívá rozličně: neboť někdy se vykonává jednotlivě, především těmi, kdo učí; jindy společně, vzájemným souhlasem těch, kdo mají úřad a povinnost, na způsob soudu. První se nazývá jen potestas ordinis a druhá potestas iurisdictionis.

Tyto dva druhy moci mají oba jednu a tutéž autoritu, jeden a týž základ, jednu a tutéž konečnou příčinu, ale liší se způsobem a formou výkonu, jak je zřejmé z toho, co praví náš Mistr v 16. a 18. kapitole Matouše.

Tato církevní moc a správa je svou vlastní povahou odlišná a rozdílná od oné moci a správy, která se nazývá světskou mocí a náleží ke světské správě obce; ačkoli obě jsou od Boha a směřují k témuž cíli, užívá-li se jich správně, totiž k rozmnožení slávy Boží a k tomu, aby byli poddaní zbožní a dobří.

Neboť tato církevní moc vyplývá bezprostředně od Boha a od Prostředníka Ježíše Krista, a je duchovní a nemá na zemi žádnou časnou hlavu, nýbrž jedině Krista, jediného Krále a duchovního vladaře Jeho církve.

Je to titul, který si Antikrist falešně osobuje, nazývá-li se hlavou církve, a nemá být připisován andělu ani člověku, ať je jakéhokoli stavu, nýbrž jedině Kristu, jediné Hlavě a Panovníku v církvi.

Proto se má tato moc a správa církve opírat bezprostředně o Slovo jako o svůj jediný základ a má být brána z čistých pramenů Písem, přičemž církev slyší hlas Krista, jediného duchovního Krále, a je spravována Jeho zákony.

Králům, knížatům a vrchnostem náleží, aby byli nazýváni pány a vladaři nad svými poddanými, které spravují světsky; ale jedině Kristu náleží, aby byl nazýván Pánem a Mistrem v duchovní správě církve, a všichni ostatní, kdo v ní mají úřad, si v ní nemají osobovat panství ani se dávat nazývat pány, nýbrž jen služebníky, učedníky a sluhy. Neboť je vlastním úřadem Kristovým přikazovat své církvi a řídit ji všeobecně i každou jednotlivou církev skrze svého Ducha a své Slovo, prostřednictvím služby lidí.

Nicméně jako služebníci a ostatní z církevního stavu jsou poddáni světské vrchnosti, tak má být osoba vrchnosti poddána církvi duchovně a v církevní správě. A výkon obou těchto pravomocí nemůže být zpravidla v jedné a téže osobě.

Světská moc se nazývá mocí meče a druhá mocí klíčů.

Světská moc má přikazovat duchovní, aby vykonávala a plnila svůj úřad podle Slova Božího; duchovní správcové mají žádat od křesťanské vrchnosti, aby vykonávala spravedlnost a trestala neřest a aby zachovávala svobodu a pokoj církve v jejích mezích.

Vrchnost přikazuje věci vnější k vnějšímu pokoji a klidu mezi poddanými; služebník se zabývá věcmi vnějšími jen pro svědomí.

Vrchnost se zabývá jen věcmi vnějšími a skutky konanými před lidmi; ale duchovní správce soudí jak vnitřní hnutí mysli, tak vnější skutky, pokud jde o svědomí, podle Slova Božího.

Světská vrchnost žádá a získává poslušnost mečem a jinými vnějšími prostředky; ale služba Slova duchovním mečem a duchovními prostředky.

Vrchnost nemá kázat ani vysluhovat svátosti ani vykonávat církevní kázeň, ani předpisovat jakékoli pravidlo, jak se to má dít, nýbrž přikazovat služebníkům, aby zachovávali pravidlo přikázané ve Slově, a trestat přestupníky světskými prostředky. Služebníci nevykonávají světskou pravomoc, nýbrž učí vrchnost, jak má být vykonávána podle Slova.

Vrchnost má pomáhat pravomoci církve, zachovávat ji a posilovat. Služebníci mají pomáhat svým knížatům ve všech věcech shodných se Slovem, jen ať nezanedbávají svou vlastní povinnost tím, že by se zapletli do světských záležitostí.

Konečně, jako jsou služebníci poddáni soudu a trestu vrchnosti ve věcech vnějších, provinili-li se, tak se mají vrchnosti podrobit kázni církve, přestoupí-li v záležitostech svědomí a náboženství.