Úvod

Slavnostní vyznání veřejných hříchů je nejkajícnějším dokumentem této sbírky. Nedefinuje učení ani neupravuje bohoslužbu: je to veřejné vyznání hříchů, učiněné celým národem před Bohem, po němž následuje závazek k nápravě. Jsou-li Národní smlouva a Slavnostní liga a smlouva přísahami, je Vyznání zpytováním svědomí těch, kdo je porušili. Proto je skotská vydání Vyznání víry tiskla spolu s oběma smlouvami, a tak je uvádíme i zde.

Abychom mu porozuměli, je třeba znát, co se stalo v letech 1647 a 1648. Karel I., poražený v anglické občanské válce, tajně vyjednával se skupinou skotských šlechticů v čele s vévodou Hamiltonem. V prosinci 1647 podepsali na ostrově Wight takzvaný Engagement, „Závazek“: král se zavázal zavést v Anglii na tři roky presbyteriánství a Skotové, že mu zbraněmi navrátí trůn. Skotský parlament jej schválil, ale církev jej odsoudila: král smlouvu nepřísahal, slíbená reformace byla prozatímní a spojenectví se uzavíralo právě s nepřáteli věci. Přesto v červenci 1648 skotské vojsko vtrhlo do Anglie a v srpnu je Cromwell rozdrtil u Prestonu.

Porážka změnila vládu ve Skotsku. Stoupenci smlouvy znovu získali moc a Komise Valného shromáždění chtěla, aby národ nezměnil pouze politiku, ale aby činil pokání. Dne 6. října 1648 nařídila obnovit Slavnostní ligu a smlouvu ve všech sborech království a za tím účelem sepsala toto Vyznání; Výbor stavů parlamentu je schválil 14. října. Bylo veřejně přečteno v každém kostele, byly zachovány dva dny pokoření a postu a potom služebníci i lid znovu odpřisáhli a podepsali Ligu. Téhož 6. října Komise vyloučila z obnovení, z večeře Páně a z církevních úřadů ty, kdo měli velení ve vojsku Závazku nebo jej podporovali, dokud o nich nerozhodne Valné shromáždění; a v lednu 1649 je parlament vyloučil z veřejných úřadů.

Dokument má tři části, které jsme zde pro snazší čtení oddělili. Nejprve příčiny: soužení, která Bůh na zemi seslal, a rozhodnutí pokořit se a vyznat své hříchy. Potom vlastní vyznání, překvapivé svou upřímností. Začíná veřejnými hříchy: že byli trpěni nepřátelé reformace, že byla smlouva porušena Závazkem, že byla vedena nespravedlivá válka proti Anglii a že se ve věci Boží hledal vlastní prospěch; a končí neznalostí Boha, lhostejností k evangeliu, zanedbáváním hledání Boha v rodinách a bezbožností. Nikdo není vynechán, ani šlechtici, ani služebníci, ani lid. Nakonec závazek: šest konkrétních povinností, které odpovídají vyznaným hříchům, a slib obnovit smlouvu „nikoli […] pro nějakou politickou výhodu ani soukromý zájem“, nýbrž upřímně a z vědomí povinnosti.

Jeho tón je tónem proroků a Ezdráše a Daniele: „Bohu přísluší spravedlnost a nám zahanbení a zmatení tváře, jak se to ukazuje dnešního dne“. Není to hlas strany, která obviňuje své protivníky, nýbrž hlas lidu, který se uznává vinným jako celek a hledá Boží milosrdenství. A není to abstraktní zpytování: jmenuje hříchy veřejného i soukromého života se stejnou podrobností, protože pro jeho autory se věrnost národa Bohu rozhodovala v obojím.

Jeho pozdější dějiny jsou dějinami samých smluv. Po restauraci Karla II. roku 1660 byla Liga zavržena a presbyteriáni, kteří jí zůstali věrni, byli pronásledováni. Vyznání však nebylo zapomenuto: covenanteři je znovu použili při obnově svých smluv v Lesmahagow roku 1689 a v Auchensaugh roku 1712 a skotská vydání Vyznání víry je dále tiskla. Číst je dnes znamená učit se, že i pokání může být veřejné, a že lid, který Bohu něco slíbil, se musí zpytovat ve světle toho, co slíbil.

Text, který zveřejňujeme, je text původního edinburského tisku z roku 1648, k němuž je připojen jeho titulní list a tři akty Komise Shromáždění a Výboru stavů, které obnovení nařídily; pozdější vydání jeden z nich vynechala, totiž ten, který vylučoval účastníky Závazku z obnovení a z večeře Páně.