I - Preambule

Slavnostní vyznání veřejných hříchů a porušení smlouvy; a Slavnostní závazek ke všem povinnostem v něm obsaženým, totiž k těm, které se zvláštnějším způsobem vztahují k nebezpečím těchto časů.

MY, šlechtici, baroni, zemané, měšťané, služebníci evangelia a prostý lid všeho druhu v tomto království, s dobrou rukou BOŽÍ nad sebou, berouce ve vážné uvážení mnohá a smutná soužení a hluboké úzkosti, jimiž jsme byli po dlouhý čas zkoušeni; a že země byla těžce zpustošena mečem a morem a ohrožena hladem; a že hanba a pohrdání byly od Pána vylity na mnoho tisíc z našeho národa, kteří hříšným způsobem vedli válku proti království Anglie, proti svědectví Jeho služebníků a tužbám Jeho lidu; a že zbytky onoho vojska, vrátivše se do této země, oloupily a utiskly mnohé z našich bratří; a že strana zlovolníků je dosud početná a, držíc se svých dřívějších zásad, čeká na příležitost rozpoutat novou a nebezpečnou válku, nejen k roztržení vnitřností tohoto království, nýbrž k oddělení nás od Anglie a k převrácení Božího díla ve všech třech královstvích; a uvažujíce také, že mrak pohrom dosud visí nad našimi hlavami a hrozí nám smutnými věcmi, které přijdou: nemůžeme než pohlížet na tyto věci jako na věci od Pána, jenž je spravedlivý ve všech cestách svých, jenž nás krmí chlebem slz a dává nám píti vody soužení, dokud se nenaučíme poznat, jak zlá a hořká věc je odstoupit od Něho porušením přísahy a smlouvy, kterou jsme s Ním učinili; a abychom byli pokořeni před Ním, vyznávajíce svůj hřích a opouštějíce zlost své cesty.

Protože jsme tedy tísněni tak velikými potřebami a úzkostmi a zmocněni Slovem Božím a máme příklad Božího lidu za dávných časů, který v čase svých soužení, a když měl hledat vysvobození a cestu přímou pro sebe, aby Pán byl s ním a dal mu prospěch, pokořil se před Ním a učinil svobodné a podrobné vyznání hříchů svých knížat, svých vládců, svých hejtmanů, svých kněží a svého lidu a zavázal se, že již tak činit nebude, nýbrž napraví své cesty a bude stálý v Jeho smlouvě; a pamětlivi praxe našich předchůdců v roce 1596, kdy Valné shromáždění a všechny církevní soudní instance, za souhlasu mnohých ze šlechty, zemanstva a měšťanstva, s mnoha slzami vyznaly před Bohem porušení Národní smlouvy a zavázaly se k reformaci, právě jako to předtím učinili naši i jejich předchůdci na Valném shromáždění a na Konventu stavů v roce 1567; a pozorujíce, že tato povinnost, byla-li podniknuta ze svědomí a upřímně, byla vždy provázena oživením, které je vyvádělo z jejich soužení, a požehnáním a zdarem z nebe: pokorně a upřímně, jako v přítomnosti Toho, jenž je Zpytatelem srdcí, vyznáváme mnohé hříchy a veliká přestoupení země. Bezbožně jsme činili, naši králové, naše knížata, naši šlechtici, naši soudcové, naši úředníci, naši učitelé i náš lid. Ačkoli k nám Pán dlouho a zřetelně mluvil, neposlouchali jsme Jeho hlasu; ačkoli nás provázel něžným milosrdenstvím, nedali jsme se přivábit, abychom na Něho čekali a chodili po Jeho cestě; a ačkoli nás bil, nebolelo nás; ba ačkoli nás hubil, nechtěli jsme přijmout kázně. Nepamatovali jsme, abychom Pánu odplatili podle Jeho dobroty a podle svých vlastních slibů a přípovědí, nýbrž obrátili jsme se zpět ustavičným odpadáním a porušili jsme všechny články oné Slavnostní ligy a smlouvy, kterou jsme odpřisáhli před Bohem, anděly i lidmi.