Úvod

Ze všech dokumentů na tomto webu je Slavnostní liga a smlouva pro dnešního čtenáře pravděpodobně tím nejpodivnějším. Není to vyznání víry ani katechismus, nýbrž přísaha: slavnostní smlouva s Bohem, kterou podepsala království Skotska, Anglie a Irska. A přece bez ní nelze pochopit všechno ostatní. Byla to smlouva, která dala Westminsterskému shromáždění jeho definitivní podobu a stanovila mu jeho úkol, a proto ji skotská vydání Vyznání víry po staletí tiskla spolu s ostatními dokumenty. Tak ji uvádíme i zde. Shromáždění se poprvé sešlo v červenci 1643 se skromným posláním, revidovat Třicet devět článků anglické církve; Smlouva z něj učinila shromáždění tří království, které sepsalo Westminsterské standardy.

Abychom ji pochopili, musíme se vrátit o několik let zpět. Skotsko přijalo reformaci roku 1560 a jeho církev se časem uspořádala presbyterním způsobem. Králové Jakub VI. a Karel I. se jí usilovně snažili vnutit biskupy a roku 1637 také modlitební knihu po anglikánském způsobu. Odpor přišel okamžitě: roku 1638 se skotský národ v Národní smlouvě zavázal hájit reformované náboženství. Mezitím v Anglii vyústil spor mezi Karlem I. a parlamentem roku 1642 v občanskou válku a v Irsku si povstání roku 1641 vyžádalo životy tisíců protestantů.

Roku 1643 požádal anglický parlament, který se ve válce ocitl v tísni, Skotsko o pomoc. Angličané hledali občanské a vojenské spojenectví; Skotové navíc požadovali náboženský závazek. Odtud její dvojí název: liga mezi královstvími a smlouva s Bohem. Valné shromáždění skotské církve ji schválilo 17. srpna 1643; 25. září na ni ve Westminsteru přísahaly Dolní sněmovna a Shromáždění teologů a potom ji v obou královstvích podepsali lidé všech stavů. Skotský parlament ji ratifikoval roku 1644.

Její první článek vysvětluje, proč je zde. Ti, kdo ji podepsali, se zavazovali přivést „církve BOŽÍ ve třech královstvích k co nejtěsnějšímu spojení a jednotě v náboženství, vyznání víry, formě správy církve, příručce pro uctívání a katechizaci“ a reformovat náboženství „podle Slova BOŽÍHO a příkladu nejlepších reformovaných církví“. Tento výčet je bod po bodu dílem Westminsterského shromáždění: Vyznání víry, Forma správy, Příručka a Katechismy, které se čtou na tomto webu. Na základě Smlouvy zasedli ve Shromáždění skotští komisaři, mezi nimi Alexander Henderson, Samuel Rutherford, George Gillespie a Robert Baillie, jejichž vliv je patrný v celém jeho díle.

Zbytek Smlouvy zavazuje hájit tuto reformaci, odmítat papežství a správu církve skrze biskupy, zachovávat králi náležitou věrnost při obraně náboženství a svobod království, udržovat mezi nimi pokoj a v jejím posledním článku pokořit se pro vlastní hříchy i hříchy národa a usilovat o pravou nápravu života. Není to politický program s náboženským nátěrem, nýbrž závazek celých národů podřídit svůj veřejný život Slovu Božímu, jako kdysi Izrael: „Poďte a připojte se k Hospodinu smlouvou věčnou, nepřicházející v zapomenutí“ (Jer 50:5).

Její pozdější dějiny jsou dějinami porušené smlouvy. Karel II. na ni přísahal roku 1650 a znovu při své korunovaci roku 1651; avšak když byl roku 1660 znovu dosazen na trůn, zavrhl ji. Roku 1661 byla z nařízení parlamentu veřejně spálena v Londýně a ve Skotsku byla prohlášena za nezákonnou. Následovala desetiletí pronásledování presbyteriánů věrných Smlouvě, tzv. covenanterů, z nichž mnozí zaplatili životem za to, že se jí odmítli zříci.

Číst ji dnes znamená připomínat si, že westminsterská reformace nebyla akademickým cvičením, nýbrž úsilím celých národů veřejně uznat Krista za Krále Jeho církve i svého společného života, a že toto úsilí stálo krev.

Smlouvě předchází schválení Valného shromáždění skotské církve z roku 1643 a ratifikační akt skotského parlamentu z roku 1644.