Úvod

Národní smlouva je starším bratrem Slavnostní ligy a smlouvy. Pět let předtím, než se Skotsko, Anglie a Irsko spojily v onu ligu, se skotský národ již roku 1638 zavázal hájit reformované náboženství proti tomu, co mu vnucoval král. Bez Národní smlouvy nelze porozumět Lize ani skotské přítomnosti na Westminsterském shromáždění. Proto ji skotská vydání Vyznání víry po staletí tiskla spolu se Standardy, a tak ji uvádíme i zde.

Její jádro je mnohem starší než rok 1638. V lednu 1581 podepsali mladý král Jakub VI. a jeho dům krátké vyznání víry, které sepsal kazatel John Craig, v době, kdy se lidé obávali návratu papeženství ke dvoru. Je to vyznání známé jako Negativní vyznání, protože kromě toho, že se hlásí ke Skotskému vyznání víry z roku 1560, vypočítává a jedno po druhém odmítá učení a praktiky Říma. Celý národ je znovu podepsal roku 1590.

O půl století později chtěl Karel I. dovést do konce to, co začal jeho otec: spravovat skotskou církev prostřednictvím biskupů a přizpůsobit její bohoslužbu bohoslužbě anglické církve. Pět perthských článků z roku 1618 již mimo jiné uložilo klečet při přijímání večeře Páně a zachovávat svaté dny; roku 1637 nařídil král, aniž se poradil s církví nebo s parlamentem, novou modlitební knihu po anglikánském způsobu. V den, kdy byla poprvé čtena v edinburském kostele St Giles, v červenci 1637, propukl tumult a odpor se rozšířil po celém království.

Odpovědí byla Smlouva. Sepsali ji kazatel Alexander Henderson a právník Archibald Johnston z Waristonu a začala se podepisovat 28. února 1638 v edinburském kostele Greyfriars; během několika týdnů ji podepsaly tisíce lidí všech stavů po celé zemi. Nevymysleli nové náboženství: obnovili vyznání, které odpřisáhl sám král Jakub. Její síla spočívala právě v tom: ti, kdo ji podepsali, nepovstávali proti zákonu, nýbrž hájili náboženství, které zákony království již ustanovily.

Odtud její stavba ve třech částech, které jsme zde pro snazší čtení oddělili. Nejprve Vyznání z roku 1581. Poté dlouhý výčet aktů skotského parlamentu, které odsuzují papeženství, chrání reformované náboženství a zavazují krále hájit je od jejich korunovace, a který zabírá téměř polovinu dokumentu; je to její právní argument, dílo Johnstonovo. Nakonec smlouva ve vlastním smyslu, v níž podepsaní slibují a přísahají „při VELIKÉM JMÉNU HOSPODINA BOHA NAŠEHO“, že vytrvají v pravém náboženství, budou je hájit, budou hájit i krále při obraně tohoto náboženství a budou žít, jak sluší „křesťanům, kteří obnovili svou smlouvu s Bohem“. Stejně jako roku 1581 nechtěli pouhý podpis: „srdcem věříme, ústy vyznáváme, rukama podpisujeme“.

Ve svém znění z roku 1638 ponechávala Smlouva novoty, které byly zavedeny, v nerozhodnutí, „dokud nebudou prozkoumány a připuštěny na svobodných shromážděních a v parlamentu“. Valné shromáždění, které se sešlo v Glasgow v listopadu 1638, sesadilo biskupy, a Valné shromáždění roku 1639 prohlásilo za nezákonné jak správu církve skrze biskupy, tak perthské články. Toto rozhodnutí bylo ke Smlouvě připojeno při jejím podepisování roku 1639 a je to krátké prohlášení, jímž se uzavírá.

Ostatní je v úvodu ke Slavnostní lize a smlouvě: válka s králem, spojenectví s anglickým parlamentem roku 1643, skotští komisaři ve Westminsteru. Karel II. odpřisáhl Národní smlouvu spolu s Ligou v letech 1650 a 1651; když byl navrácen na trůn, zavrhl je a presbyteriáni, kteří jim zůstali věrni, covenanteři, byli po desetiletí pronásledováni. Číst dnes Národní smlouvu znamená být svědkem chvíle, kdy se celý národ zavázal Bohu zachovávat reformovanou víru, a pochopit, odkud vzešel podnět, který vedl k Westminsterskému shromáždění.

Smlouvě předchází její původní název, který shrnuje dějiny jejího podepisování v letech 1580 až 1651.