Úvod

Uctívání není vedlejší stránkou křesťanského života: je tím, k čemu byl člověk stvořen. „Hlavním cílem člověka je oslavovat Boha a radovat se z Něho navěky“ (Kratší katechismus, 1). Proto Bůh nikdy neponechal lidskému vynalézání, jakým způsobem má být uctíván: „Cožkoli já přikazuji vám, ostříhati budete, činíce to; nepřidáte k tomu, aniž co z toho ujmete“ (Dt 12:32).

Není náhodou, že Příručka pro veřejné uctívání Boha byla prvním dokumentem, který Westminsterské shromáždění dovedlo do konce. Dokončilo ji koncem roku 1644, dříve než Vyznání víry a Katechismy, a když ji anglický parlament ustanovil, zrušil Knihu společných modliteb. Bohoslovci chápali, že reformace církve začíná reformací jejího uctívání.

Dějiny církve to potvrzují znovu a znovu. Když se Izrael odvracel od Boha, nečinil tak nejprve popíráním Jeho jména, nýbrž tím, že Ho uctíval po svém: Jeroboámova telata byla představena jako bohové, kteří vyvedli Izraele z Egypta (1Král 12:28), a oheň Nádaba a Abiu byl „oheň cizí, čehož jim byl nepřikázal“ (Lv 10:1). Totéž se stalo ve středověké církvi: k bohoslužbě se postupně přidávaly obřady, obrazy a rituály lidského vynálezu, až to vyústilo v otevřené modlářství.

Dnes pokušení změnilo svou podobu, nikoli však svou povahu. Kde se dříve stavěly oltáře a obrazy, staví se nyní pódia, světla a podívaná; bohoslužba se posuzuje podle toho, jak dokáže přitahovat a dojímat, a ne podle své věrnosti tomu, co Bůh přikázal. Tehdy jako nyní je tím prvním, co se zvrátí, uctívání, a po něm padá učení.

Proti oběma odchylkám uplatňuje Příručka to, co Vyznání později formulovalo jako regulativní princip uctívání: „přijatelný způsob uctívání pravého Boha je ustanoven Jím samým a tak ohraničen Jeho vlastní zjevenou vůlí, že nesmí být uctíván podle lidských představ a výmyslů nebo podle našeptávání Satanova, pod jakýmkoli viditelným zpodobením ani jakýmkoli jiným způsobem, který není předepsán v Písmu svatém“ (WVV 21.1; srov. Větší katechismus, 108-109).

Na následujících stránkách čtenář nalezne, jak Shromáždění uspořádalo jednotlivé části veřejné bohoslužby: čtení Slova, modlitbu, kázání, svátosti a zpěv žalmů. Není to kniha modliteb k odříkávání, nýbrž střízlivé a uctivé uplatnění toho, co přikazuje Písmo. Příručce předchází akt, jímž ji roku 1645 schválily skotská církev a skotský parlament.