O shromažďování sboru a jeho chování při veřejném uctívání Boha

KDYŽ se má sbor sejít k veřejnému uctívání, lid (když k tomu předem připravil svá srdce) má všechen přijít a připojit se k němu, nevzdaluje se od veřejného ustanovení z nedbalosti ani pod záminkou soukromých shromáždění.

Ať všichni vstupují do shromáždění ne neuctivě, nýbrž vážným a slušným způsobem, zaujímajíce svá sedadla či místa bez klanění nebo uklánění se k tomu či onomu místu.

Když je sbor shromážděn, má služebník, poté co je slavnostně vyzval k uctívání velikého jména Božího, začít modlitbou.

„Ve vší uctivosti a pokoře vyznávajíce nepochopitelnou velikost a majestát Pána (před jehož tváří se tehdy zvláštním způsobem ukazují) a svou vlastní bídnost a nehodnost přiblížit se k Němu tak blízko, spolu se svou naprostou neschopností k tak velikému dílu; a pokorně Ho prosíce za odpuštění, pomoc a přijetí v celé službě, která se má konat, a za požehnání pro tu část Jeho Slova, která se má číst: a to vše ve jménu a skrze prostřednictví Pána Ježíše Krista.“

Když veřejné uctívání začalo, má mu lid věnovat celou pozornost, zdržuje se čtení čehokoli kromě toho, co služebník právě čte nebo cituje; a tím více se zdržuje všeho soukromého šeptání, rozmluv, pozdravů nebo prokazování úcty komukoli přítomnému nebo přicházejícímu; jakož i všeho zevlování, spaní a jiného neslušného chování, které by mohlo rušit služebníka nebo lid, anebo bránit jemu samému či jiným ve službě Boží.

Je-li někomu z nutnosti zabráněno být přítomen od začátku, nemá se, když vejde do sboru, oddávat svým soukromým pobožnostem, nýbrž uctivě se připravit, aby se připojil ke shromáždění v tom Božím ustanovení, které se právě koná.