O svátosti křtu

O vysluhování svátostí:

A NEJPRVE O KŘTU.

Křest, jako nemá být zbytečně odkládán, tak nemá být v žádném případě vysluhován žádnou soukromou osobou, nýbrž služebníkem Kristovým, povolaným, aby byl šafářem tajemství Božích.

Nemá být také vysluhován na soukromých místech nebo soukromě, nýbrž na místě veřejného uctívání a před tváří sboru, kde lid může nejpříhodněji vidět a slyšet; a ne na místech, kde byly v čase papežství nevhodně a pověrečně umístěny křtitelnice.

Dítě, které má být pokřtěno, poté co to bylo služebníkovi den předem oznámeno, má být předloženo otcem, nebo (v případě jeho nutné nepřítomnosti) některým křesťanským přítelem na jeho místě, který vyzná svou upřímnou touhu, aby dítě bylo pokřtěno.

Před křtem má služebník pronést několik slov poučení o ustanovení, povaze, užitku a cílech této svátosti, ukazuje,
„Že byl ustanoven naším Pánem Ježíšem Kristem. Že je pečetí smlouvy milosti, našeho vštípení v Krista a našeho spojení s Ním, odpuštění hříchů, znovuzrození, osvojení a věčného života. Že voda při křtu představuje a znamená jak krev Kristovu, která snímá všechnu vinu hříchu, prvotního i skutkového, tak posvěcující moc Ducha Kristova proti panství hříchu a porušenosti naší hříšné přirozenosti. Že křtění, neboli pokropení a omytí vodou, znamená očištění od hříchu krví a pro zásluhu Kristovu, spolu s umrtvením hříchu a povstáním z hříchu k novotě života, mocí smrti a vzkříšení Kristova. Že zaslíbení je dáno věřícím a jejich semeni; a že símě a potomstvo věřících, narozené v církvi,
má svým narozením podíl na smlouvě a právo na její pečeť a na vnější výsady církve pod evangeliem, neméně než děti Abrahamovy v čase Starého zákona; neboť smlouva milosti je co do podstaty táž, a milost Boží a potěšení věřících hojnější než dříve. Že Syn Boží připustil malé dítky do své přítomnosti, objímal je a žehnal jim, řka: Nebo takovýchť jest království Boží. Že děti jsou křtem slavnostně přijaty do lůna viditelné církve, odděleny od světa a od těch, kdo jsou vně, a spojeny s věřícími; a že všichni, kdo jsou pokřtěni ve jméno Kristovo, se odříkají ďábla, světa a těla a svým křtem jsou zavázáni proti nim bojovat. Že jsou křesťany a smluvně svatí před křtem, a proto jsou křtěni. Že vnitřní milost a moc křtu není vázána na ten okamžik, kdy je vysluhován; a že jeho ovoce a moc dosahuje na celý běh našeho života; a že vnější křest není tak nutný, aby pro jeho nedostatek bylo dítě v nebezpečí zatracení nebo rodiče vinni, pokud nepohrdají ustanovením Kristovým ani je nezanedbávají tam a tehdy, kde a kdy je lze mít.“

V těchto nebo podobných poučeních má služebník užívat své vlastní svobody a zbožné moudrosti, jak toho bude vyžadovat neznalost nebo omyly v učení o křtu a vzdělání lidu.

Má také napomenout všechny přítomné,

„Aby pohlédli zpět na svůj křest; aby činili pokání ze svých hříchů proti své smlouvě s Bohem; aby vzbudili svou víru; aby zdokonalovali a správně užívali svého křtu a smlouvy jím zpečetěné mezi Bohem a jejich dušemi.“

Má napomenout otce,

„Aby uvážil velké milosrdenství Boží k němu a jeho dítěti; aby vychovával dítě v poznání základů křesťanského náboženství a v cvičení a napomínání Páně; a aby mu dal poznat nebezpečí hněvu Božího pro něho samého i pro dítě, bude-li nedbalý: vyžaduje od něho slavnostní slib, že svou povinnost splní.“

Když se to vykonalo, má být se slovem ustanovení spojena také modlitba k posvěcení vody k tomuto duchovnímu užití; a služebník se má modlit v tomto nebo podobném smyslu:

„Aby Pán, který nás nenechal jako cizince bez smlouvy zaslíbení, nýbrž nás povolal k výsadám svých ustanovení, ráčil milostivě posvětit a požehnat své vlastní ustanovení křtu v tomto čase. Aby spojil vnitřní křest svého Ducha s vnějším křtem vodou; aby učinil tento křest dítěti pečetí osvojení, odpuštění hříchů, znovuzrození a věčného života a všech ostatních zaslíbení smlouvy milosti: aby dítě bylo vštípeno v připodobnění smrti a vzkříšení Kristova; a aby, když v něm bude umrtveno tělo hříchu, sloužilo Bohu v novotě života po všechny své dny.“

Potom má služebník žádat jméno dítěte; a když mu je řeknou, má říci (nazývaje dítě jeho jménem):

Já tě křtím ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.

Když pronáší tato slova, má dítě pokřtít vodou; což, co se týče způsobu provedení, je nejen dovolené, nýbrž i dostačující a nejvhodnější, aby se stalo politím nebo pokropením tváře dítěte vodou, bez přidání jakéhokoli jiného obřadu.

Po tomto má vzdát díky a modlit se v tomto nebo podobném smyslu:

„Vyznávaje se vší vděčností, že Pán je pravdivý a věrný v zachovávání smlouvy a milosrdenství. Že je dobrý a milostivý nejen v tom, že nás počítá mezi své svaté, nýbrž že se Mu také zalíbilo udělit našim dětem toto jedinečné znamení a odznak své lásky v Kristu. Že ve své pravdě a zvláštní prozřetelnosti denně uvádí některé do lůna své církve, aby byli účastni Jeho neocenitelných dobrodiní, získaných krví Jeho milého Syna, k zachování a rozmnožení Jeho církve.

A prose, aby Pán stále zachovával a denně více a více potvrzoval tuto svou nevýslovnou přízeň: aby přijal dítě nyní pokřtěné a slavnostně uvedené do domácnosti víry pod svou otcovskou ochranu a obranu a pamatoval na ně s přízní, kterou prokazuje svému lidu; aby, bude-li vzato z tohoto života ve svém dětství, Pán, který je bohatý v milosrdenství, je ráčil přijmout do slávy; a bude-li žít a dosáhne-li let rozumu, aby je Pán tak vyučoval svým Slovem a Duchem a učinil mu jeho křest účinným a tak je podpíral svou božskou mocí a milostí, aby vírou mohlo zvítězit nad ďáblem, světem a tělem, až nakonec dosáhne plného a konečného vítězství, a tak bylo zachováno mocí Boží skrze víru k spasení, skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“