O veřejném slavnostním postu

KDYŽ jsou na nějaký lid buď sesílány nějaké veliké a pozoruhodné soudy, nebo zjevně hrozí, nebo jsou kvůli nějakým mimořádným popouzením zjevně zasloužené; jakož i když má být vyhledáno a získáno nějaké zvláštní požehnání, je veřejný slavnostní půst (který má trvat celý den) povinností, kterou Bůh od onoho národa nebo lidu očekává.

Náboženský půst vyžaduje úplné zdržení se nejen veškerého pokrmu (ledaže by tělesná slabost zjevně bránila vydržet až do skončení postu, v kterémžto případě lze něco požít, avšak velmi střídmě, k zachování přirozenosti, když je na pokraji zemdlení), nýbrž i veškeré světské práce, řečí a myšlenek, a všech tělesných rozkoší a podobných věcí (byť jsou jindy dovolené), bohatého oděvu, ozdob a podobně, po dobu postu; a tím více všeho, co je svou povahou nebo užíváním pohoršlivé a urážlivé, jako je křiklavý šat, necudné návyky a posunky a jiné marnosti obojího pohlaví. Doporučujeme všem služebníkům, aby to na svých místech pilně a horlivě kárali, jako jindy, tak zvláště při postu, bez ohledu na osoby, kdykoli k tomu bude příležitost.

Před veřejným shromážděním má každá rodina i každá osoba zvlášť v soukromí vynaložit veškerou zbožnou péči, aby připravila svá srdce k tak slavnostnímu dílu, a má být časně ve shromáždění.

Tak veliká část dne, jak jen to je vhodně možné, má být věnována veřejnému čtení a kázání Slova, se zpěvem žalmů, způsobilých rozněcovat city přiměřené takové povinnosti; ale především modlitbě, v tomto nebo podobném smyslu:

„Vzdávajíce slávu veliké Velebnosti Boží, Stvořiteli, Zachovavateli a svrchovanému Vládci celého světa, abychom tím byli tím více naplněni svatou úctou a bázní před Ním; uznávajíce Jeho mnohá, veliká a něžná milosrdenství, zvláště vůči církvi a národu, aby tím účinněji obměkčila a pokořila naše srdce před Ním; pokorně vyznávajíce hříchy všeho druhu s jejich rozličnými přitěžujícími okolnostmi; ospravedlňujíce spravedlivé soudy Boží jakožto mnohem menší, než naše hříchy zasluhují; avšak pokorně a vroucně vyprošujíce Jeho milosrdenství a milost pro nás, pro církev a národ, pro našeho krále a všechny, kdo mají moc, a pro všechny ostatní, za něž jsme povinni se modlit (podle toho, jak vyžaduje přítomná potřeba), se zvláštnější naléhavostí a obšírností než jindy; přivlastňujíce si vírou zaslíbení a dobrotu Boží k odpuštění, pomoci a vysvobození ze zel pociťovaných, obávaných nebo zasloužených; a k získání požehnání, která potřebujeme a očekáváme; spolu s odevzdáním sebe samých cele a navždy Pánu.“

Ve všem tom mají služebníci, kteří jsou ústy lidu k Bohu, mluvit tak ze srdce, po vážném a důkladném rozvážení těchto věcí, aby jak oni sami, tak jejich lid byli tím velmi pohnuti, ba roztaveni, zvláště zármutkem nad svými hříchy; aby to byl vskutku den hlubokého pokoření a trápení duše.

Má být učiněn zvláštní výběr těch míst Písma, která se budou číst, a těch textů ke kázání, které mohou nejlépe působit na srdce posluchačů ke zvláštní věci toho dne a nejvíce je naklonit k pokoření a pokání: s největším důrazem na ty jednotlivosti, o nichž pozorování a zkušenost každého služebníka říkají, že nejvíce vedou k vzdělání a nápravě toho sboru, jemuž káže.

Před ukončením veřejných povinností má služebník svým vlastním jménem i jménem lidu zavázat své i jejich srdce, aby byla Pánova, s vyznaným úmyslem a předsevzetím napravit vše, co je mezi nimi převrácené, a zvláště ty hříchy, jimiž se nejvíce provinili; a přiblížit se k Bohu a chodit s Ním těsněji a věrněji v nové poslušnosti než kdykoli předtím.

Má také lid se vší naléhavostí napomenout, že dílo onoho dne nekončí jeho veřejnými povinnostmi, nýbrž že mají zbytek toho dne i celého svého života tak využít, aby v sobě i ve svých rodinách v soukromí upevňovali všechny ty zbožné city a předsevzetí, která veřejně vyznali, aby se v jejich srdcích navždy ustálily a oni sami mohli citelněji shledat, že Bůh ucítil z jejich konání líbeznou vůni v Kristu a je vůči nim usmířen, a to odpověďmi milosti v odpouštění hříchů, v odnímání soudů, v odvracení nebo předcházení ran a v udělování požehnání přiměřených stavu a modlitbám Jeho lidu, skrze Ježíše Krista.

Kromě slavnostních a všeobecných postů nařízených vrchností soudíme, že sbory mohou i jindy držet postní dny, jak jim Boží prozřetelnost poskytne zvláštní příležitost; a také že rodiny mohou činit totéž, pokud to není ve dnech, kdy se sbor, k němuž patří, má shromáždit k postu nebo k jiným veřejným povinnostem uctívání.