O svátosti večeře Páně

Přijímání neboli večeře Páně má být slavena často; ale jak často, to mohou uvážit a určit služebníci a ostatní správcové církve každého sboru, jak to shledají nejvhodnějším pro potěšení a vzdělání lidu svěřeného jejich péči. A když má být vysluhována, pokládáme za vhodné, aby se to dělo po ranním kázání.

Neznalí a pohoršliví nejsou způsobilí přijímat svátost večeře Páně.

Kde tato svátost nemůže být vhodně vysluhována často, je potřebné, aby bylo v sabatní den před jejím vysluhováním dáno veřejné oznámení a aby buď tehdy, nebo v některý den toho týdne bylo něco vyučováno o tom ustanovení a o náležité přípravě na ně a účasti na něm; aby pilným užíváním všech prostředků, které Bůh k tomu cíli posvětil, veřejně i soukromě, všichni mohli přijít lépe připraveni k této nebeské hostině.

Když přijde den vysluhování, služebník, skončiv své kázání a modlitbu, učiní krátké napomenutí:

„Vyjadřuje neocenitelné dobrodiní, které máme touto svátostí, spolu s jejími cíli a užitkem; vykládaje velikou potřebu, abychom jí měli obnoveny své potěšení a sílu v tomto našem putování a boji; jak je nutné, abychom k ní přistupovali s poznáním, vírou, pokáním, láskou a s dušemi lačnícími a žíznícími po Kristu a Jeho dobrodiních; jak veliké je nebezpečí jíst a pít nehodně.

Dále má ve jménu Kristově na jedné straně varovat všechny, kdo jsou neznalí, pohoršliví, bezbožní nebo žijí v jakémkoli hříchu či přestoupení proti svému poznání nebo svědomí, aby se neopovažovali přistupovat k tomu svatému stolu; ukazuje jim, že kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije; a na druhé straně má zvláštním způsobem zvát a povzbuzovat všechny, kdo se lopotí pod pocitem břemene svých hříchů a strachem z hněvu a touží dosáhnout většího pokroku v milosti, než jakého dosud mohou dosáhnout, aby přišli ke stolu Páně; ujišťuje je v témž jménu o úlevě, občerstvení a síle pro jejich slabé a unavené duše.“

Po tomto napomenutí, varování a pozvání, když byl stůl předtím slušně pokryt a tak vhodně postaven, aby přijímající mohli řádně sedět kolem něho nebo u něho, má služebník začít úkon posvěcením a požehnáním živlů chleba a vína před ním postavených (chleba v slušných a vhodných nádobách, tak připraveného, aby mohl, když jej láme a podává, být rozdělen mezi přijímající; vína pak ve velkých kalichích), když nejprve několika slovy ukázal, že tyto živly, jinak obyčejné, jsou nyní odděleny a posvěceny k tomuto svatému užití slovem ustanovení a modlitbou.

Ať jsou slova ustanovení čtena z evangelistů nebo z první epištoly apoštola Pavla ke Korintským, kap. 11:23: Já zajisté přijal jsem ode Pána atd., až do verše 27 (1. Korintským 11:23-27), což služebník může, když uzná za potřebné, vysvětlit a uplatnit.

Modlitba, díkůvzdání neboli požehnání chleba a vína ať je v tomto smyslu:

„S pokorným a srdečným vyznáním velikosti naší bídy, z níž nás nemohl vysvobodit ani člověk, ani anděl, a naší veliké nehodnosti nejmenšího ze všech Božích milosrdenství; vzdávat díky Bohu za všechna Jeho dobrodiní, a zvláště za to veliké dobrodiní našeho vykoupení, lásku Boha Otce, utrpení a zásluhy Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jimiž jsme vysvobozeni; a za všechny prostředky milosti, Slovo a svátosti; a zvláště za tuto svátost, kterou jsou nám Kristus a všechna Jeho dobrodiní přivlastňováni a zpečeťováni; kteréžto věci, ač jiným odepřeny, jsou nám ve velikém milosrdenství zachovány i po tak velikém a dlouhém zneužívání jich všech.

Vyznávat, že není jiného jména pod nebem, skrze které bychom mohli být spaseni, než jméno Ježíše Krista, skrze něhož jediného přijímáme svobodu a život, máme přístup k trůnu milosti, jsme připuštěni jíst a pít u Jeho vlastního stolu a jsme zpečetěni Jeho Duchem k jistotě blaženosti a věčného života.

Vroucně prosit Boha, Otce všeho milosrdenství a Boha všelikého potěšení, aby nám ráčil dát svou milostivou přítomnost a účinné působení svého Ducha v nás; a aby tak posvětil tyto živly, chléb i víno, a požehnal svému vlastnímu ustanovení, abychom vírou přijali tělo a krev Ježíše Krista, za nás ukřižovaného, a tak se Jím sytili, aby On byl jedno s námi a my jedno s Ním; aby On žil v nás a my v Něm a pro toho, který nás miloval a vydal sebe samého za nás.“

To vše má usilovat konat s příhodnými city, odpovídajícími tak svatému úkonu, a vzbuzovat totéž v lidu.

Když jsou živly nyní posvěceny Slovem a modlitbou, má služebník, stoje u stolu, vzít chléb do ruky a říci těmito slovy (nebo jinými podobnými, jichž užil Kristus nebo Jeho apoštol při této příležitosti):

„Podle svatého ustanovení, přikázání a příkladu našeho požehnaného Spasitele Ježíše Krista beru tento chléb a díky učiniv lámu jej a dávám vám; (tu má služebník, který má také sám přijímat, lámat chléb a dávat jej přijímajícím;) Vezměte, jezte; to jest tělo Kristovo, kteréž se za vás láme; to čiňte na Jeho památku.“

Stejným způsobem má služebník vzít kalich a říci těmito slovy (nebo jinými podobnými, jichž užil Kristus nebo apoštol při téže příležitosti):

„Podle ustanovení, přikázání a příkladu našeho Pána Ježíše Krista beru tento kalich a dávám vám; (zde jej dává přijímajícím;) Tento kalich jest ta nová smlouva v krvi Kristově, kteráž se za mnohé vylévá na odpuštění hříchů; píte z toho všickni.“

Když všichni přijali, může jim služebník několika slovy připomenout milost Boží v Ježíši Kristu, předloženou v této svátosti, a napomenout je, aby chodili hodně té milosti.

Služebník má vzdát slavnostní díky Bohu,

„Za Jeho bohaté milosrdenství a neocenitelnou dobrotu, kterou jim v této svátosti ráčil prokázat; a prosit za odpuštění nedostatků celé služby a za milostivou pomoc Jeho dobrého Ducha, aby mohli chodit v síle té milosti, jak se sluší na ty, kdo přijali tak veliké záruky spasení.“

Sbírka pro chudé má být uspořádána tak, aby tím nebyla žádná část veřejného uctívání zdržována.