O navštěvování nemocných

Je povinností služebníka vyučovat lid svěřený do jeho péče nejen veřejně, ale i soukromě; a zvláště je napomínat, povzbuzovat, kárat a těšit při všech příhodných příležitostech, pokud mu to jeho čas, síly a osobní bezpečnost dovolí.

Má je napomínat, dokud jsou zdrávi, aby se připravovali na smrt; a za tím účelem se mají často radit se svým služebníkem o stavu svých duší; a v čase nemoci si mají žádat jeho rady a pomoci včas a v příhodný čas, dříve než je opustí síly a rozum.

Časy nemoci a soužení jsou zvláštními příležitostmi, které mu Bůh vkládá do ruky, aby posloužil slovem v pravý čas znaveným duším: neboť tehdy jsou svědomí lidí probuzenější, nebo by měla být, aby se rozpomněli na svůj duchovní stav pro věčnost; a také Satan tehdy využívá příležitosti, aby je více obtěžkal bolestnými a těžkými pokušeními: proto má služebník, když je pro něho posláno a on se odebere k nemocnému, se vší něžností a láskou usilovat o to, aby posloužil jeho duši nějakým duchovním dobrem, v tomto smyslu.

Z úvahy o přítomné nemoci jej může poučit z Písma, že nemoci nepřicházejí náhodou, ani pouze z tělesných neduhů, nýbrž z moudrého a řádného řízení dobré ruky Boží vůči každé jednotlivé osobě, která je jimi postižena. A že ať už je na něho vložena z nelibosti nad hříchem, k jeho nápravě a polepšení, nebo k vyzkoušení a cvičení jeho milostí, nebo pro jiné zvláštní a výtečné cíle, všechna jeho utrpení se obrátí k jeho prospěchu a budou společně působit k jeho dobrému, bude-li se upřímně snažit učinit posvěcené užití Božího navštívení, ani nepohrdaje Jeho kázní, ani neumdlévaje pod Jeho trestáním.

Má-li podezření, že je nevědomý, vyzkouší ho ze základů náboženství, zvláště pokud jde o pokání a víru; a jak uzná za vhodné, poučí ho o povaze, užitku, výtečnosti a nezbytnosti těchto milostí, jakož i o smlouvě milosti a o Kristu, Synu Božím, jejím Prostředníku, a o odpuštění hříchů skrze víru v Něho.

Napomene nemocného, aby zkoumal sám sebe, aby zpytoval a zkoušel své dřívější cesty a svůj stav před Bohem.

A vyjeví-li nemocný jakoukoli skrupuli, pochybnost nebo pokušení, které na něho doléhá, budou mu dána poučení a rozřešení, aby byl uspokojen a upokojen.

Ukáže-li se, že nemá náležité vědomí svých hříchů, je třeba se snažit usvědčit ho z jeho hříchů, z jejich viny a z toho, co zasluhují; ze špíny a poskvrny, kterou jimi duše na sebe uvaluje; a z kletby zákona a hněvu Božího, který za ně náleží; aby jimi byl opravdu pohnut a pokořen: a kromě toho mu dát poznat nebezpečí odkládání pokání a zanedbávání spasení, kdykoli je mu nabízeno; aby bylo probuzeno jeho svědomí a aby byl vyburcován z otupělého a bezstarostného stavu k pochopení spravedlnosti a hněvu Božího, před nímž nemůže obstát nikdo, leč ten, kdo, ztracen sám v sobě, se vírou chápe Krista.

Jestliže se snažil chodit po cestách svatosti a sloužit Bohu v upřímnosti, byť ne bez mnoha poklesků a slabostí; nebo je-li jeho duch zlomen vědomím hříchu, nebo sklíčen pro nedostatek pocitu Boží přízně; pak bude vhodné jej pozvednout tím, že se mu předloží nezasloužená štědrost a plnost Boží milosti, dostatečnost spravedlnosti v Kristu, milostivé nabídky v evangeliu, že všichni, kdo činí pokání a celým srdcem věří v Boží milosrdenství skrze Krista, zříkajíce se své vlastní spravedlnosti, budou mít v Něm život a spasení. Může být také užitečné ukázat mu, že smrt v sobě nemá žádné duchovní zlo, jehož by se měli bát ti, kdo jsou v Kristu, protože hřích, osten smrti, je odňat Kristem, který vysvobodil všechny své z otroctví strachu ze smrti, zvítězil nad hrobem, dal nám vítězství a sám vešel do slávy, aby připravil místo svému lidu: takže ani život ani smrt je nebudou moci odloučit od lásky Boží v Kristu, v němž takoví mají jistotu, byť nyní musí být položeni do prachu, že dosáhnou radostného a slavného vzkříšení k věčnému životu.

Lze také dát radu, aby se měl na pozoru před špatně založeným přesvědčením o milosrdenství nebo o dobrotě svého stavu pro nebe, tak aby se zřekl veškeré zásluhy v sobě samém a cele se vrhl na Boha, aby došel milosrdenství, v jediných zásluhách a prostřednictví Ježíše Krista, který se zavázal, že nikdy nezavrhne ty, kdo k Němu v pravdě a upřímnosti přicházejí. Také je třeba dbát na to, aby nemocný nebyl sražen do zoufalství tak přísným líčením Božího hněvu, který mu za jeho hříchy náleží, jež by nebylo zmírněno citelným předložením Krista a Jeho zásluhy jako dveří naděje pro každého kajícího věřícího.

Když je nemocný nejklidnější, může být nejméně rušen a jiné nezbytné úkony kolem něho jsou nejméně omezeny, služebník, je-li o to požádán, se s ním a za něho bude modlit v tomto smyslu:

„Vyznávajíce a oplakávajíce hřích prvotní i skutkový; bídný stav všech lidí od přirozenosti, jakožto synů hněvu a pod kletbou; uznávajíce, že všechny nemoci, neduhy, smrt i samo peklo jsou jejich vlastními následky a účinky; vyprošujíce Boží milosrdenství pro nemocného skrze krev Kristovu; prosíce, aby mu Bůh otevřel oči, odhalil mu jeho hříchy, dal mu vidět, že je sám v sobě ztracen, dal mu poznat příčinu, proč ho Bůh bije, zjevil jeho duši Ježíše Krista k spravedlnosti a životu, dal mu svého Ducha svatého, aby stvořil a posílil víru, která se chápe Krista, aby v něm působil potěšující důkazy své lásky, aby ho vyzbrojil proti pokušením, aby odvrátil jeho srdce od světa, aby posvětil jeho přítomné navštívení, aby ho vybavil trpělivostí a silou je snášet a aby mu dal vytrvalost ve víře až do konce.

Aby, zalíbí-li se Bohu přidat mu dnů, ráčil požehnat a posvětit všechny prostředky k jeho uzdravení; aby odňal nemoc, obnovil jeho síly a uschopnil ho chodit způsobem hodným Boha, věrným připomínáním a pilným zachováváním těch slibů a závazků svatosti a poslušnosti, jaké lidé obvykle činí v čase nemoci, aby mohl oslavovat Boha po zbývající část svého života.

A rozhodl-li Bůh ukončit jeho dny tímto přítomným navštívením, aby nalezl takový důkaz odpuštění všech svých hříchů, svého podílu na Kristu a věčného života skrze Krista, který by způsobil, že se jeho vnitřní člověk obnovuje, zatímco jeho vnější člověk hyne; aby mohl hledět na smrt beze strachu, cele se vrhnout na Krista bez pochybování, toužit být rozvázán a být s Kristem, a tak dosáhnout cíle své víry, spasení své duše, skrze jediné zásluhy a přímluvu Pána Ježíše Krista, našeho jediného Spasitele a všedostačujícího Vykupitele.“

Služebník ho také napomene (bude-li k tomu důvod), aby uspořádal svůj dům, a tak předešel nesnázím; aby se postaral o zaplacení svých dluhů a aby nahradil nebo odčinil, v čem komu ukřivdil; aby se smířil s těmi, s nimiž byl v rozepři, a aby plně odpustil všem lidem jejich provinění proti němu, jakož i on očekává odpuštění z ruky Boží.

Konečně může služebník využít přítomné příležitosti, aby napomenul ty, kdo jsou kolem nemocného, aby uvážili svou vlastní smrtelnost, obrátili se k Pánu a smířili se s Ním; aby se ve zdraví připravovali na nemoc, smrt a soud; a aby po všechny dny svého vyměřeného času tak očekávali, až přijde jejich proměna, aby se, až se ukáže Kristus, který je náš život, i oni ukázali s Ním ve slávě.