O veřejné modlitbě před kázáním

PO čtení Slova (a zpěvu žalmu) má služebník, který bude kázat, usilovat o to, aby jeho vlastní srdce i srdce jeho posluchačů byla náležitě pohnuta jejich hříchy, aby všichni v pocitu jejich tíže naříkali před Pánem a lačněli a žíznili po Boží milosti v Ježíši Kristu, a to tak, že přistoupí k plnějšímu vyznání hříchů, se studem a svatým zahanbením tváře, a bude vzývat Pána v tomto smyslu:

„Vyznat naši velikou hříšnost, předně pro prvotní hřích, který (kromě viny, jež nás činí hodnými věčného zatracení) je semenem všech ostatních hříchů, zkazil a otrávil všechny schopnosti a síly duše i těla, poskvrňuje naše nejlepší skutky a (kdyby nebyl zadržován nebo naše srdce obnovena milostí) propukl by v nesčetná přestoupení a v největší vzpoury proti Pánu, jaké kdy spáchali nejbídnější ze synů lidských; a dále pro skutečné hříchy, naše vlastní hříchy, hříchy vrchnosti, služebníků i celého národa, na nichž máme mnoha způsoby účast: kteréžto naše hříchy mají mnohá hrozná přitížení, neboť jsme přestoupili všechna přikázání svatého, spravedlivého a dobrého zákona Božího, činíce to, co je zakázáno, a opomíjejíce to, co je přikázáno; a to nejen z nevědomosti a slabosti, nýbrž také opovážlivěji, proti světlu své mysli, proti výčitkám svého svědomí a proti hnutím Jeho vlastního Ducha svatého, jež nás od toho zrazovala, takže nemáme pro své hříchy žádné výmluvy; ba nejen pohrdajíce bohatstvím Boží dobrotivosti, snášelivosti a dlouhočekání, nýbrž vzpírajíce se mnohým pozváním a nabídkám milosti v evangeliu; neusilujíce, jak bychom měli, přijmout Krista vírou do svých srdcí ani chodit ve svém životě tak, jak je Ho hodno.

Oplakávat svou slepotu mysli, tvrdost srdce, nevěru, nekajícnost, bezstarostnost, vlažnost, neplodnost; nebo to, že neusilujeme o umrtvování a o novost života ani o cvičení ve zbožnosti v její moci; a že ani nejlepší z nás nechodili tak stále s Bohem, nezachovali svá roucha tak neposkvrněná ani nebyli tak horliví pro Jeho slávu a pro dobro druhých, jak by měli: a naříkat nad takovými jinými hříchy, jimiž je sbor zvláště vinen, navzdory mnohým a velikým milosrdenstvím našeho Boha, lásce Kristově, světlu evangelia a reformaci náboženství, našim vlastním předsevzetím, příslibům, slibům, slavnostní smlouvě a jiným zvláštním závazkům, jež tomu odporují.

Uznat a vyznat, že tak, jako jsme přesvědčeni o své vině, tak z hlubokého jejího pocitu soudíme sami sebe za nehodné nejmenších dobrodiní, za nejvíce hodné nejprudšího hněvu Božího i všech zlořečení zákona a nejtěžších soudů uvalených na nejvzpurnější hříšníky; a že by nám mohl zcela spravedlivě odejmout své království a evangelium, stíhat nás všemi druhy duchovních i časných soudů v tomto životě a potom nás uvrhnout do temností zevnitřních, do jezera, které hoří ohněm a sirou, kde je pláč a škřipení zubů na věky věků.

Přesto všechno přistoupit k trůnu milosti, povzbuzujíce se nadějí na milostivé vyslyšení svých modliteb, v bohatství a plné dostatečnosti té jediné oběti, zadostiučinění a přímluvy Pána Ježíše Krista po pravici Jeho Otce a našeho Otce; a v důvěře ve veliká a drahá zaslíbení milosrdenství a milosti v nové smlouvě, skrze téhož jejího Prostředníka, prosit o odvrácení těžkého hněvu a zlořečení Božího, jemuž nemůžeme uniknout ani je snést; a pokorně a vroucně prosit o milosrdenství v dobrovolném a plném odpuštění všech našich hříchů, a to jedině pro hořké utrpení a drahé zásluhy toho našeho jediného Spasitele Ježíše Krista.

Aby Pán ráčil rozlít svou lásku v našich srdcích skrze Ducha svatého; aby nám týmž Duchem synovství zpečetil plnou jistotu našeho odpuštění a smíření; aby potěšil všechny, kdo pláčou na Sionu, mluvil pokoj zraněnému a zkormoucenému duchu a uvázal rány zkroušených srdcem: a pokud jde o bezstarostné a opovážlivé hříšníky, aby otevřel jejich oči, usvědčil jejich svědomí a obrátil je od temností k světlu a z moci Satanovy k Bohu, aby i oni přijali odpuštění hříchů a dědictví mezi těmi, kdo jsou posvěceni vírou v Krista Ježíše.

Spolu s odpuštěním hříchů skrze krev Kristovu prosit o posvěcení Jeho Duchem; o umrtvování hříchu, který v nás přebývá a mnohokrát nad námi panuje jako tyran; o obživení našich mrtvých duchů životem Božím v Kristu; o milost, která by nás uzpůsobila a uschopnila ke všem povinnostem obcování a povolání vůči Bohu i lidem; o sílu proti pokušením; o posvěcené užívání požehnání i křížů; a o vytrvalost ve víře a poslušnosti až do konce.

Modlit se za šíření evangelia a království Kristova ke všem národům; za obrácení Židů, za plnost pohanů, za pád Antikrista a za uspíšení druhého příchodu našeho Pána; za vysvobození soužených církví v zahraničí z tyranie antikristovské strany a z krutých útlaků a rouhání Turka; za Boží požehnání pro reformované církve, zvláště pro církve a království Skotska, Anglie a Irska, nyní těsněji a nábožněji spojené ve Slavnostní národní lize a smlouvě; a za naše osady ve vzdálených končinách světa: zvláště pak za tu církev a to království, jejichž jsme údy, aby v nich Bůh upevnil pokoj a pravdu, čistotu všech svých ustanovení a moc zbožnosti; aby zabránil kacířství, rozkolu, bezbožnosti, pověře, bezstarostnosti a neplodnosti pod prostředky milosti a odstranil je; aby uzdravil všechny naše trhliny a rozdělení a zachoval nás od porušení naší Slavnostní smlouvy.

Modlit se za všechny, kdo jsou v moci postaveni, zvláště za Jeho Veličenstvo krále; aby ho Bůh učinil bohatým v požehnání, jak v jeho osobě, tak v jeho vládě; aby upevnil jeho trůn v náboženství a spravedlnosti, zachoval ho od zlé rady a učinil ho požehnaným a slavným nástrojem k zachování a šíření evangelia, k povzbuzení a ochraně těch, kdo činí dobře, k postrachu všech, kdo činí zle, a k velikému dobru celé církve i všech jeho království; za obrácení královny, za nábožnou výchovu prince i ostatního královského potomstva; za potěšení soužené královny české, sestry našeho panovníka; a za navrácení a upevnění osvíceného knížete Karla, rýnského falckraběte a kurfiřta, ve všech jeho panstvích a hodnostech; za požehnání pro Vysoký soud parlamentu (když zasedá v kterémkoli z těchto království), pro šlechtu, nižší soudce a úředníky, zemany i všechen prostý lid; za všechny pastýře a učitele, aby je Bůh naplnil svým Duchem, učinil je příkladně svatými, střízlivými, spravedlivými, pokojnými a laskavými v jejich životě; zdravými, věrnými a mocnými v jejich službě; a aby všechny jejich práce provázel hojností zdaru a požehnání; a aby dal všemu svému lidu pastýře podle svého srdce; za univerzity a všechny školy a náboženské semináře církve i obce, aby více a více vzkvétaly v učenosti a zbožnosti; za to město nebo ten sbor, aby Bůh vylil požehnání na službu Slova, svátostí a kázně, na světskou vládu i na všechny jednotlivé rodiny a osoby v něm; za milosrdenství k souženým jakýmkoli vnitřním nebo vnějším trápením; za příznivé počasí a úrodná období, jak to čas vyžaduje; za odvrácení soudů, které buď cítíme, nebo se jich obáváme, anebo jimž jsme vystaveni, jako hlad, mor, meč a podobné.

A v důvěře v Jeho milosrdenství k celé Jeho církvi a v přijetí našich osob skrze zásluhy a prostřednictví našeho Nejvyššího kněze, Pána Ježíše, vyznat, že touhou našich duší je mít obecenství s Bohem v uctivém a svědomitém užívání Jeho svatých ustanovení; a za tím účelem Ho vroucně prosit o Jeho milost a účinnou pomoc k posvěcení Jeho svatého sabatu, dne Páně, ve všech jeho povinnostech, veřejných i soukromých, jak pro nás, tak pro všechny ostatní sbory Jeho lidu, podle bohatství a vznešenosti evangelia, které se v tento den slaví a jehož se užívá.

A protože jsme v minulých časech byli neužitečnými posluchači a nyní nemůžeme sami ze sebe přijímat, jak bychom měli, hlubokosti Boží, tajemství Ježíše Krista, která vyžadují duchovní rozeznávání; prosit, aby Pán, který učí, abychom prospěch brali, milostivě ráčil vylít Ducha milosti spolu s Jeho vnějšími prostředky a dal nám dosáhnout takové míry vyvýšenosti známosti Krista Ježíše, našeho Pána, a v Něm těch věcí, které náležejí k našemu pokoji, abychom všechny věci pokládali v porovnání s Ním jen za strusku; a abychom, okoušejíce prvotiny slávy, která se má zjevit, toužili po plnějším a dokonalejším obecenství s Ním, abychom, kde je On, byli i my, a užívali plnosti těch radostí a rozkoší, které jsou po Jeho pravici na věky věků.

Zvláště pak, aby Bůh zvláštním způsobem vybavil svého služebníka (nyní povolaného, aby Jeho domácnosti rozdával chléb života) moudrostí, věrností, horlivostí a výmluvností, aby mohl právě rozdělovat Slovo Boží, každému jeho díl, ve zřejmosti a v dokázání Ducha a moci; a aby Pán obřezal uši i srdce posluchačů, aby slyšeli, milovali a s tichostí přijímali vsáté Slovo, které může spasit jejich duše; aby je učinil jako dobrou zemi k přijetí dobrého semene Slova a posilnil je proti pokušením Satanovým, péčím tohoto světa, tvrdosti jejich vlastních srdcí a čemukoli jinému, co by mohlo bránit jejich užitečnému a spásnému slyšení; aby tak Kristus byl v nich zformován a žil v nich, aby všechny jejich myšlenky byly jaty v poddanost poslušnosti Kristově a jejich srdce utvrzena v každém dobrém slovu i skutku navěky.“

Považujeme to za vhodný pořádek řádné veřejné modlitby; avšak tak, aby služebník mohl (jak to v opatrnosti uzná za vhodné) odložit některou část těchto proseb až po svém kázání, nebo přinést Bohu některá z díkůvzdání níže stanovených ve své modlitbě před kázáním.