O kázání Slova

KÁZÁNÍ Slova, jsouc mocí Boží k spasení a jedním z největších a nejznamenitějších děl, která náležejí ke službě evangelia, má být konáno tak, aby se dělník neměl zač stydět, nýbrž aby mohl spasit sám sebe i ty, kteří ho poslouchají.

Předpokládá se (podle pravidel pro ordinaci), že služebník Kristův je v jisté dobré míře obdarován pro tak závažnou službu: svou zběhlostí v původních jazycích a v těch uměních a vědách, které jsou služebnicemi bohosloví; svou znalostí celého souboru teologie, ale nejvíce ze všeho Písem svatých, maje své smysly a srdce v nich vycvičeny nad obyčejný stav věřících; a osvícením Ducha Božího a jinými dary k vzdělávání, které (spolu se čtením a studiem Slova) má stále hledat modlitbou a pokorným srdcem, odhodlán připustit a přijmout každou pravdu dosud nedosaženou, kdykoli mu ji Bůh dá poznat. Toho všeho má užívat a to vše zdokonalovat při své soukromé přípravě, dříve než veřejně přednese to, co připravil.

Obyčejně má být předmětem jeho kázání některý text Písma, který předkládá některou zásadu či hlavní článek náboženství nebo se hodí k některé zvláštní příležitosti, jež nastala; anebo může pokračovat v některé kapitole, žalmu nebo knize Písma svatého, jak uzná za vhodné.

Úvod k jeho textu ať je krátký a zřetelný, vzatý ze samého textu nebo z kontextu, nebo z některého souběžného místa, nebo z některého obecného výroku Písma.

Je-li text dlouhý (jak tomu v dějepisných vyprávěních nebo podobenstvích někdy musí být), ať podá jeho krátký souhrn; je-li krátký, jeho parafrázi, je-li toho třeba; v obojím případě ať pilně hledí k záměru textu a ukazuje na hlavní body a základy učení, které z něho má vyvodit.

Při rozboru a rozdělení svého textu má dbát více na pořádek věcí než slov a nemá na počátku zatěžovat paměť posluchačů příliš mnoha členy dělení, ani znepokojovat jejich mysl temnými odbornými výrazy.

Při vyvozování učení z textu má dbát o to: za prvé, aby věc byla pravdou Boží; za druhé, aby to byla pravda obsažená v tom textu nebo na něm založená, aby posluchači mohli rozpoznat, jak ji Bůh odtud učí; za třetí, aby trval hlavně na těch učeních, která jsou tam především zamýšlena a která nejvíce slouží k vzdělávání posluchačů.

Učení má být vyjádřeno prostými slovy; anebo, potřebuje-li něco v něm vysvětlení, má to být vyloženo a má být také objasněno, jak z textu vyplývá. Souběžná místa Písma, která učení potvrzují, mají být spíše jasná a případná než mnohá, a (je-li toho třeba) má se na nich poněkud setrvat a mají být uplatněna na věc, o kterou jde.

Důvody neboli argumenty mají být pádné a, pokud jen lze, přesvědčivé. Příklady, jakéhokoli druhu, mají být plné světla a takové, aby mohly vnést pravdu do srdce posluchače s duchovním potěšením.

Zdá-li se, že z Písma, z rozumu nebo z předsudku posluchačů vyvstává nějaká zjevná pochybnost, je velmi potřebné ji odstranit: usmířením zdánlivých rozporů, zodpovězením důvodů a odhalením a odstraněním příčin předsudku a omylu. Jinak se nesluší zdržovat posluchače předkládáním či zodpovídáním marných nebo zlovolných úskočných námitek, neboť jak jsou nekonečné, tak jejich předkládání a zodpovídání více překáží vzdělávání, než mu prospívá.

Nemá zůstat u obecného učení, byť sebevíce objasněného a potvrzeného, nýbrž má je přivést k zvláštnímu užitku tím, že je uplatní na své posluchače. A ačkoli se to pro něho samého ukáže jako dílo velmi obtížné, vyžadující mnoho rozvážnosti, horlivosti a rozjímání, a přirozenému a porušenému člověku bude velmi nepříjemné, přece má usilovat, aby je konal tak, aby jeho posluchači cítili, že Slovo Boží je živé a mocné a rozeznává myšlení i mínění srdce; a aby, je-li přítomen některý nevěřící nebo neznalý člověk, byly zjeveny tajnosti jeho srdce a on vzdal slávu Bohu.

Při užití k poučení neboli k zpravení o poznání některé pravdy, která z jeho učení vyplývá, může ji (když je to vhodné) potvrdit několika pevnými důvody z textu, o nějž jde, a z jiných míst Písma, nebo z povahy onoho obecného místa bohosloví, jehož je ta pravda odnoží.

Při vyvracení falešných učení nemá ani křísit z hrobu staré kacířství, ani zbytečně připomínat rouhavé mínění; je-li však lid v nebezpečí nějakého omylu, má jej důkladně vyvrátit a usilovat o to, aby utvrdil jejich úsudek a svědomí proti všem námitkám.

Při napomínání k povinnostem má také, jak uzná za vhodné, učit prostředkům, které pomáhají k jejich plnění.

Při odrazování, kárání a veřejném napomínání (což vyžaduje zvláštní moudrost) ať, kde je k tomu důvod, nejen odhaluje povahu a velikost hříchu s bídou, která ho provází, ale ať také ukazuje nebezpečí, v němž jsou jeho posluchači, že by jím mohli být zachváceni a překvapeni, spolu s léky a nejlepším způsobem, jak se mu vyhnout.

Při udílení potěšení, ať obecného proti všem pokušením, nebo zvláštního proti některým zvláštním soužením či hrůzám, má pečlivě odpovídat na takové námitky, jaké může ztrápené srdce a zarmoucený duch namítat proti tomu. Někdy je také potřebné podat některé známky k zkoušení (což je velmi užitečné, zvláště konají-li to schopní a zkušení služebníci s obezřetností a rozvážností a jsou-li ty známky jasně založeny na Písmu svatém), podle nichž by posluchači mohli zkoumat sami sebe, zda dosáhli těch milostí a vykonali ty povinnosti, k nimž je napomíná, nebo zda jsou vinni hříchem, který káral, a v nebezpečí hrozících soudů, nebo zda jsou těmi, jimž náleží předložená potěšení; aby tak byli podle toho oživeni a povzbuzeni k povinnosti, pokořeni pro své nedostatky a hříchy, dotčeni svým nebezpečím a posíleni potěšením, jak toho bude jejich stav po zkoumání vyžadovat.

A jako nemusí vždy sledovat každé učení, které v jeho textu leží, tak má moudře volit taková užití, která podle svého pobývání a obcování se svým stádem shledá nejpotřebnějšími a nejpříhodnějšími; a mezi nimi taková, která mohou nejvíce přitáhnout jejich duše ke Kristu, prameni světla, svatosti a potěšení.

Tento způsob se nepředpisuje jako nutný pro každého člověka ani pro každý text; jen se doporučuje, protože se zkušeností shledalo, že je Bohem velmi požehnán a lidu velmi prospěšný pro porozumění a paměť.

Ale služebník Kristův, ať je jeho způsob jakýkoli, má celou svou službu konat:

1. Pilně, nekonaje dílo Páně nedbale.

2. Prostě, aby i ti nejprostší rozuměli; podávaje pravdu ne v slibných řečech lidské moudrosti, nýbrž v dokázání Ducha a moci, aby nebyl vyprázdněn kříž Kristův; zdržuje se také neužitečného užívání neznámých jazyků, cizích obratů a zvučných kadencí hlásek a slov; střídmě cituje výroky církevních nebo jiných lidských spisovatelů, starých či nových, byť byly sebevybranější.

3. Věrně, hledě ke cti Kristově, k obrácení, vzdělání a spasení lidu, ne k svému vlastnímu zisku nebo slávě; nezadržuje nic, co by mohlo prospět těm svatým cílům, dávaje každému jeho vlastní díl a prokazuje nestrannou úctu všem, nezanedbávaje nejnižší ani nešetře nejvyšší v jejich hříších.

4. Moudře, utvářeje všechna svá učení, napomenutí a zvláště svá pokárání takovým způsobem, který by nejspíše mohl zapůsobit; prokazuje všechnu náležitou úctu osobě a postavení každého člověka a nepřiměšuje svou vlastní vášeň ani hořkost.

5. Vážně, jak se sluší na Slovo Boží; varuje se všech takových posunků, hlasu a výrazů, které by mohly dát příčinu, aby lidská porušenost pohrdala jím i jeho službou.

6. S láskyplnou náklonností, aby lid viděl, že vše vychází z jeho zbožné horlivosti a srdečné touhy prokázat jim dobro. A,

7. Jako vyučený od Boha a přesvědčený ve svém vlastním srdci, že vše, čemu učí, je pravda Kristova; a kráčeje před svým stádem jako příklad jim v tom; usilovně, soukromě i veřejně, poroučeje své práce Božímu požehnání a bděle dbaje o sebe i o stádo, nad nímž ho Pán ustanovil dohlížitelem: tak bude učení pravdy zachováno neporušené, mnohé duše budou obráceny a vzdělány a on sám přijme mnohonásobné potěšení ze svých prací již v tomto životě a potom korunu slávy, která je mu uložena v budoucím světě.

Kde je v jednom sboru více služebníků než jeden a jsou různých darů, může se každý zvláště věnovat učení nebo napomínání podle daru, v němž nejvíce vyniká, a jak se mezi sebou dohodnou.