O svěcení dne Páně

Na den Páně má být předem pamatováno tak, aby všechny světské záležitosti našich obyčejných povolání mohly být uspořádány a včas a příhodně odloženy, aby nebyly překážkou náležitému svěcení toho dne, když přijde.

Celý den má být slaven jako svatý Pánu, veřejně i soukromě, jakožto křesťanský sabat. K tomu je potřebné, aby po celý ten den bylo svaté ustání neboli odpočinutí od všech prací, které nejsou nutné a zdržení se nejen všech her a zábav, nýbrž i všech světských slov a myšlenek.

Ať je strava v ten den zařízena tak, aby ani služebnictvo nebylo zbytečně zdržováno od veřejného uctívání Boha, ani nikomu jinému nebylo bráněno ve svěcení toho dne. Ať je soukromá příprava každé osoby a rodiny modlitbou za sebe samé a za to, aby Bůh pomáhal služebníku a požehnal jeho službě; a jinými svatými cvičeními, která je mohou více uzpůsobit k útěšnějšímu obecenství s Bohem v Jeho veřejných ustanoveních.

Ať se všechen lid shromažďuje k veřejnému uctívání tak včas, aby celý sbor byl přítomen od počátku a jedním srdcem se slavnostně spojil ve všech částech veřejného uctívání a neodcházel dříve než po požehnání.

Ať je čas, který zbývá mezi slavnostními veřejnými shromážděními sboru nebo po nich, stráven čtením, rozjímáním, opakováním kázání, zvláště tím, že vyzvou své rodiny, aby vydaly počet z toho, co slyšely, a jejich katechizováním; svatými rozhovory, modlitbou za požehnání pro veřejná ustanovení, zpíváním žalmů, navštěvováním nemocných, pomocí chudým a jinými podobnými povinnostmi zbožnosti, lásky a milosrdenství, pokládajíce sabat za rozkoš.