Změny provedené ve Vyznání oproti textu z roku 1647

Westminsterské vyznání víry, které se čte na tomto webu, je vyznání z roku 1647 v podobě, v jaké je schválilo Valné shromáždění skotské církve. Není to však text, který dnes podepisují mnohé presbyteriánské církve: církve severoamerického původu i ty, které vzešly z jejich misijního díla, užívají text revidovaný. V tomto oddílu se odstavec po odstavci ukazuje, co se změnilo, kdy, kdo to provedl a proč.

Nebyla to jediná revize, nýbrž několik revizí, téměř všechny americké a od sebe vzdálené více než století:

• 1648. Anglický parlament Vyznání schvaluje, avšak s vypuštěními: odstraňuje odstavec IV kapitoly XX, odstavce IV až VI kapitoly XXIV a celé kapitoly XXX a XXXI (o církevní kázni a o synodech). Je to první revize a provedla ji světská moc. Skotská církev je rok předtím schválila v úplnosti, a právě tento úplný text se zde sleduje.
• 1729. Filadelfský synod přijímá Vyznání a katechismy, avšak již s výhradou ohledně „některých ustanovení kapitol XX a XXIII“: prohlašuje, že je nepřijímá v žádném smyslu, který by předpokládal, že světská vrchnost má nad synody kontrolní moc nebo moc pronásledovat kohokoli pro jeho náboženství.
• 1788. Synod New Yorku a Filadelfie, který se právě chystá ustavit jako Valné shromáždění Presbyteriánské církve ve Spojených státech amerických, vnáší onu výhradu do samotného textu: přepisuje to, co se týká světské vrchnosti, v kapitolách XX, XXIII a XXXI, a z Většího katechismu (odpověď 109) odstraňuje „trpění falešného náboženství“ ze seznamu hříchů proti druhému přikázání.
• 1886–1887. Dvě velké presbyteriánské církve v zemi, jižní (1886) a severní (1887), vypouštějí poslední větu kapitoly XXIV, odstavce IV, o manželství s příbuznými manžela či manželky.
• 1903. Severní církev provádí nejrozsáhlejší revizi: vypouští poslední větu kapitoly XXII, odstavce III; přepisuje odstavec o papeži (XXV, VI) a odstavec o skutcích neznovuzrozených (XVI, VII); přidává dvě nové kapitoly, „O Duchu svatém“ a „O evangeliu Boží lásky a o misiích“, a Prohlášení, které zmírňuje učení o vyvolení.
• 1936. Ortodoxní presbyteriánská církev při svém oddělení od předchozí církve odmítá nové kapitoly i Prohlášení z roku 1903, avšak ponechává vše ostatní: změny z let 1788 a 1887 a obě vypuštění z roku 1903 (o přísaze a o Antikristu). To je v podstatě text, jímž se dnes řídí konzervativní severoamerický presbyterianismus.
• 1953. Severní církev nahrazuje celou kapitolu XXIV o manželství a rozvodu; jižní církev činí totéž o několik let později.

Měřeno slovy je změn málo: sama Ortodoxní presbyteriánská církev je vyčísluje na 145 slov z více než dvanácti tisíc, jež Vyznání má. Měřeno učením jich tak málo není: dotýkají se vztahu mezi církví a státem, přísahy, manželství a papežství.

Tento oddíl má tezi a je třeba ji vyslovit hned na počátku: tyto změny nejsou nahodilé úpravy, nýbrž stopy, které ve Vyznání postupně zanechával jistý liberalismus. Nemáme na mysli jen teologický liberalismus konce 19. století, který nauky popírá nebo zlehčuje, nýbrž něco staršího a neurčitějšího: soubor myšlenek, zrozených mezi 17. a 18. stoletím, podle nichž je náboženství soukromou a dobrovolnou záležitostí, individuální svědomí je poslední instancí, stát má být neutrální mezi pravdou a bludem a nauka se má přizpůsobovat duchu každé doby. Zde chceme ukázat, kudy každá z těchto myšlenek vstoupila.

Ten vývoj je poučný. V roce 1729 jde jen o výhradu na okraji. V roce 1788 vstupuje do textu, a to rukama mužů nesporné pravověrnosti, kteří neměli v úmyslu slevit z evangelia v ničem. V roce 1887 se Vyznání již nemění z přesvědčení o státu, nýbrž proto, že praxe členů s ním přestala souhlasit. V roce 1903 se upravuje, aby se zmírnil jeho kalvinismus, v průběhu sjednocení s církví arminiánského zaměření. V roce 1953 se přepisuje to, čemu učí o rozvodu. A v roce 1967 církev, která byla dědičkou té, jež provedla všechny tyto změny, přestala mít Westminsterské vyznání víry za jedinou věroučnou normu: stalo se jen jedním dokumentem mezi jinými v knize vyznání. Každý krok byl malý a zdál se rozumný těm, kdo jej učinili.

Konzervativní církve se zastavily dříve, než došly až tam: odmítly to nejzávažnější z roku 1903 a nepřijaly novou kapitolu o rozvodu. Ponechávají však změny z let 1788 a 1887 a dvě ze změn roku 1903, což ukazuje, nakolik se nám ony myšlenky staly přirozenými.

Vyslovení teze nezbavuje povinnosti ji dokázat. To, že je nějaká změna pozdější, nedokazuje, že je chybou: samo Vyznání učí, že všechny synody a koncily „se mohou mýlit a mnohé se mýlily“ (kapitola XXXI) a že nejvyšším soudcem všech náboženských sporů je Duch svatý mluvící v Písmu (kapitola I, odstavec X). Westminsterské shromáždění není výjimkou. Proto se v každém článku uvádějí fakta a data, biblické texty, o něž Shromáždění opřelo to, co bylo později vypuštěno, a nejlepší argument těch, kdo to vypustili, a teprve potom se říká, co podle našeho úsudku každá změna ukazuje.

Prvních šest článků sleduje pořadí kapitol Vyznání. Poslední dva pojednávají o tom, co se do tohoto pořadí nevejde: o revizi z roku 1903 jako celku a o druhé metodě, totiž o metodě církví, které se textu nedotkly, ale přestaly jej vyžadovat.

Je zajímavé vidět, nakolik jsme dětmi své doby a jak proudy ve společnosti postupně doléhají na církev i na náš přístup k Bibli a k teologii (Římanům 12:2). Je dnes těžké najít věřící téhož historického proudu, a dokonce i církve, které tvrdí, že mají Westminsterské vyznání víry za svůj věroučný základ, kteří by skutečně věřili všemu, co se v něm tvrdí.

To neplatí jen o presbyterianismu. Většina luteránů například již nevěří tomu, čemu Luther učil o předurčení a o otroctví vůle ve svých přednáškách o listu Římanům a ve spise De servo arbitrio (O nesvobodné vůli, 1525): pozdější luterská teologie nakonec začala učit vyvolení „s ohledem na předvídanou víru“, což je opak toho, co Luther hájil proti Erasmovi. A také dnešní katolicismus se v mnoha bodech odchyluje od katolicismu dřívějších staletí.

Nemá se to přehánět: tento posun nemusí být nutně vykládán jako odpadnutí od Krista. V určitých případech může jít jen o „odpadnutí“ od původního postoje vlastní denominace. V těchto věcech však skutečně můžeme rozpoznat kluzký svah, na němž postupně ztrácíme svá přesvědčení ve prospěch módních myšlenek. A v příliš mnoha případech se za tím skrývá i strašlivé vzdálení se od evangelia a od Krista. „...když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“ (Lukáš 18:8). Není tak těžké vidět, jak roste to, co Pavel předvídal již krátce před svou smrtí: 2. Timoteovi 4:3,4

Odpadnutí není jen něčím budoucím: jeho počátek působil již za dnů apoštola (2. Tessalonicenským 2:7). Nepatří ani jen minulosti a nemůžeme je omezovat na katolickou církev. Je to nebezpečí, před nímž je Boží lid důrazně a opakovaně varován ve všech dobách.

Prameny. Text z roku 1647 je text tohoto webu. Pro revidovaný text a jeho srovnání s originálem tabulka Ortodoxní presbyteriánské církve a přílohy s variantami na webu Bible Research. Pro revizi z roku 1788 studie „Příběh dvou textů“, publikovaná v časopise Themelios. Pro větu o manželství disertace Barryho Waugha o kapitole XXIV, odstavci IV (2002). Pro rok 1903 D. G. Hart a J. R. Muether, „Revize vyznání v roce 1903“. Hodnocení jsou naše.