Kapitola XXII. O právoplatných přísahách a slibech

III. Kdokoli skládá přísahu, má náležitě uvážit závažnost tak slavnostního úkonu a nemá při ní tvrdit nic jiného než to, o čem je plně přesvědčen, že je pravda. Nikdo se také nesmí přísahou zavazovat k ničemu jinému než k tomu, co je dobré a spravedlivé a co za takové pokládá, a co je schopen a odhodlán vykonat. Je však hříchem odmítnout přísahu týkající se něčeho dobrého a spravedlivého, je-li uložena právoplatnou autoritou.

Co se změnilo a kdy. Věty vytištěné tučně se rok 1788 nedotkl. Přežila více než století a byla vypuštěna v roce 1903 při revizi severní presbyteriánské církve ve Spojených státech. Ortodoxní presbyteriánská církev (1936), která z oné revize odmítla téměř vše ostatní, toto vypuštění přesto ponechala.

Proč. O obecném záměru revize z roku 1903 pojednává jiný článek tohoto oddílu; neznáme však žádné oficiální zdůvodnění této konkrétní změny. Lze poukázat na kontext: na moderní důraz na svobodu individuálního svědomí a na starou presbyteriánskou nedůvěru k přísahám vnucovaným světskou mocí, jimiž Skotové trpěli v 18. století. To je však kontext, nikoli doložená příčina.

O co se opíral text z roku 1647. Shromáždění cituje 4. Mojžíšova 5:19-21 a Nehemiáš 5:12: dva případy, kdy ten, kdo má autoritu, bere od druhých přísahu.

Co tato změna ukazuje. Je třeba dobře změřit její dosah, neboť je menší, než se zdá. Předchozí odstavec téže kapitoly, jehož se revize nedotkla, stále říká, že „právoplatná přísaha, je-li uložena právoplatnou autoritou“, má být ve věcech závažných „složena“. Povinnost tedy zůstává; odstraněno bylo výslovné tvrzení, že odmítnout ji splnit je hřích. Ani ta věta nezavazovala přísahat cokoli před kýmkoli: vyžadovala, aby věc byla „dobrá a spravedlivá“ a autorita „právoplatná“. Odpovídala těm, kdo pokládají každou přísahu za nedovolenou: tak ji vysvětlují klasičtí komentátoři Vyznání, kteří jmenují kvakery „a některé jiné“.
Ten detail je však výmluvný. Mizí právě ten bod, v němž muselo individuální svědomí ustoupit: odmítnutí před právoplatnou autoritou, která žádá něco dobrého a spravedlivého, se přestává nazývat hříchem. Vyznání z roku 1647 zná svobodu svědomí velmi dobře; věnuje jí kapitolu XX: „Bůh sám je jediným Pánem svědomí“. Chápe ji však jako svobodu od „lidských učení a přikázání“, která jsou v rozporu se Slovem nebo k němu přidána, nikoli jako právo každého být posledním soudcem svých povinností. Tato druhá myšlenka je moderní a právě ona zde zanechává svou stopu.