Kapitola XXXI. O synodách a koncilech

Kapitola XXXI. O synodách a koncilech | Revize WVV - Westminsterské standardy

I. K lepší správě a dalšímu vzdělávání církve mají být taková shromáždění, jaká se obecně nazývají synody nebo koncily.
II. Jako vrchnost smí právoplatně svolat synodu služebníků a jiných způsobilých osob, aby se s nimi radila a přijímala od nich radu o věcech náboženství, tak, je-li vrchnost otevřeným nepřítelem církve, mohou se služebníci Kristovi sami od sebe, na základě svého úřadu, nebo oni spolu s jinými způsobilými osobami z pověření svých církví scházet v takových shromážděních.

Revize z roku 1788:
I. K lepší správě a dalšímu vzdělávání církve mají být taková shromáždění, jaká se obecně nazývají synody nebo koncily; a dozorcům a ostatním správcům jednotlivých církví přísluší, na základě svého úřadu a moci, kterou jim Kristus dal ke vzdělání, a ne ke zkáze, taková shromáždění svolávat a scházet se v nich tak často, jak to uznají za prospěšné pro dobro církve.

Co se změnilo a kdy. V roce 1788 byl celý odstavec II vypuštěn a k odstavci I byla připojena věta vyznačená tučně. Proto má kapitola v textu z roku 1647 pět odstavců, kdežto v revidovaném jen čtyři: dřívější III, IV a V se stávají 2., 3. a 4. odstavcem.

Proč. Je to nutný důsledek změny v kapitole XXIII. Nemůže-li již vrchnost svolávat synody, je třeba říci, kdo je svolává: správci samotné církve, a jedině oni.

O co se opíral text z roku 1647. Pro svolání vrchností cituje Shromáždění mimo jiné Izaiáš 49:23, 2. Paralipomenon 19:8-11 a Matouš 2:4,5; pro shromažďování služebníků sami od sebe Skutky apoštolské 15:2,4,22,23,25.

Co tato změna ukazuje. Zde je vzdálenost mezi oběma texty menší, než se zdá, a je třeba to říci. Sama skotská církev, když v roce 1647 schvalovala Vyznání, prohlásila, že tento odstavec chápe „pouze o církvích neusazených neboli neustavených, pokud jde o správu“: v již ustavené církvi se synody scházejí mocí, kterou jí dal Kristus, aniž by čekaly na svolání vrchností. Lze si to přečíst v aktu o schválení, který na tomto webu Vyznání doprovází. V tom revize z roku 1788 neříká nic, co by Skotsko již neřeklo.
To, co revize odstraňuje, je to ostatní: že tam, kde církev teprve má být reformována nebo ustavena, může vrchnost svolat synod, aby se s ním radila. A přesně to byl případ Westminsterského shromáždění, které svolal anglický parlament v roce 1643, tak jako předtím světská moc svolala Nicejský koncil nebo Dordtský synod. Podle revidovaného textu by se shromáždění, které Vyznání sepsalo, nemohlo sejít tak, jak se sešlo. Ztrácí se tedy myšlenka, že reformace církve je věcí veřejnou, která se týká národa i těch, kdo jej spravují. Na její místo nastupuje ta druhá: že náboženství je vnitřní záležitostí každé církve.