Druhé velké probuzení

Co to bylo. Mezi lety 1788 a 1903 nedochází v tomto oddílu k žádné podstatné změně v textu Vyznání. Ne proto, že by se nic nedělo, nýbrž proto, že to, co se dělo, se nedělo na synodech. Historikové nazývají Druhým velkým probuzením řadu probuzení, která prošla Spojenými státy přibližně mezi lety 1790 a 1840. Začalo na hranici osídlení, v Kentucky a Tennessee, mezi presbyteriány, metodisty a baptisty. Jeho příznačná podoba, několikadenní táborové shromáždění, pocházela ze slavností večeře Páně skotských presbyteriánů; to nejslavnější, v Cane Ridge v srpnu 1801, svolal presbyteriánský služebník. Ve dvacátých a třicátých letech přešlo do západní části státu New York a do měst na východě, a to zásluhou Charlese Finneyho.
Když skončilo, náboženská mapa země byla jiná. Církve, které převládaly v koloniální době, anglikánská, kongregační a presbyteriánská, zůstaly daleko za metodisty a baptisty a vznikla zcela nová hnutí: restauracionisté, adventisté, mormoni.

Co udělalo s presbyteriány. Tři epizody, všechny tři doložené.
1803-1804. Pět služebníků kentuckého synodu, mezi nimi ten, který svolal shromáždění v Cane Ridge, se odděluje a zakládá vlastní presbyterii. O rok později ji rozpouštějí spisem, který odmítá „rozdělující“ užívání Westminsterského vyznání víry, hájí, aby se každý sbor spravoval sám, a nechce jiné jméno než „křesťané“. Odtud vychází restauracionismus, jehož heslem se nakonec stalo: žádné vyznání než Kristus, žádná kniha než Bible.
1805-1810. V témže synodu začíná cumberlandská presbyterie, které se nedostávalo služebníků pro péči o probuzení, ordinovat muže bez požadovaného vzdělání a dovoluje jim podepsat Vyznání jen „nakolik je shledají souhlasným se Slovem Božím“. Synod je suspenduje a presbyterii rozpouští. V roce 1810 vyloučení zakládají vlastní církev, Cumberlandskou presbyteriánskou církev, která o čtyři roky později reviduje Vyznání, aby z něho odstranila předurčení.
1801-1837. Na základě Plánu unie z roku 1801 zakládají presbyteriáni a kongregacionalisté z Nové Anglie na nových územích společné církve. Těmito dveřmi vstupují do presbyteriánské církve sbory bez presbyterní správy a newhavenská teologie, která vykládala znovuzrození způsobem, jenž probuzením vyhovoval. Z tohoto prostředí vychází Finney, presbyteriánský služebník, který neprošel kolejí ani seminářem a který měl podle svého vlastního vyprávění mnoho výhrad k základním naukám své církve. V roce 1837 většina Valného shromáždění, takzvaná Stará škola, ruší Plán unie a vylučuje čtyři synody, které podle něho vznikly: dvacet osm presbyterií, pět set devět služebníků a šedesát tisíc členů, pětinu církve. Vyloučení tvoří Novou školu.

Co se změnilo. Nikoli článek Vyznání, nýbrž způsob, jak se rozumí třem věcem, které Vyznání pokládá za samozřejmé.
Obrácení. Finney to v roce 1835 napsal se vší jasností: probuzení „není zázrak, ani na zázraku v žádném smyslu nezávisí. Je to čistě filosofický výsledek správného užití ustanovených prostředků“. Je-li tomu tak, je obrácení něčím, co člověk může učinit, když je pohnut náležitým způsobem, a úkolem kazatele je nalézt opatření, která toho dosáhnou. Odtud vycházejí Finneyho „nová opatření“, jako lavice úzkostných; a odtud vychází i jeho teologie, která popírala naprostou zkaženost.
Služba. Hranice osídlení žádala kazatele a metodisté a baptisté je posílali bez vzdělání. Odpovědí cumberlandské presbyterie bylo činit totéž. Westminsterská Forma presbyterní správy církve žádá, aby byl služebník před ordinací vyzkoušen z původních jazyků a z teologie.
Podpis. Cumberlandská formule, podepsat Vyznání, „nakolik“ souhlasí se Slovem, se zdá nevinná: nikdo by je nechtěl podepsat jinak. Ponechává však každého služebníka soudcem toho, kolik podepisuje. Je to, se sedmdesátiletým předstihem, tatáž klauzule jako ve skotských deklaratorních aktech, o nichž pojednává jiný článek tohoto oddílu.

Odpor. Je třeba říci, že americký presbyterianismus kladl odpor, a to dlouho. Kentucký synod raději ztratil presbyterii, než aby ordinoval bez zkoušky a bez podpisu. Muži jako Asahel Nettleton, který byl sám kazatelem probuzení, psali v roce 1828 proti novým opatřením. Charles Hodge je v roce 1833 nazval „nebezpečnými novotami“. A Valné shromáždění roku 1837 se vzdalo pětiny církve, aby zachovalo své učení a svou správu. O tomto rozkolu řekl jeden historik, že překvapivé není to, že k němu došlo, nýbrž to, že církev zůstala jednotná tak dlouho.
Je třeba říci také, že v oněch letech došlo k pravým obrácením a k misijnímu vzmachu, z něhož od roku 1810 vzešly první americké misie v zahraničí. To, co se zde kritizuje, není to, že se kázalo zástupům, nýbrž to, co se učinilo s učením, se službou a s církví, aby se to mohlo dělat.

Jak to skončilo. Skončilo to v církvi, která provedla revize. V roce 1869 se Stará a Nová škola na severu opět spojily. Hodge se tomu vzepřel a varoval, že v Nové škole jsou stále lidé, kteří zastávají newhavenskou teologii, a že její způsob podpisu Vyznání je laxní; prohrál. Ze spojené církve vzešlo o dvacet let později hnutí za revizi Vyznání; z tohoto hnutí revize z roku 1903; a o tři roky později, v roce 1906, tato církev přijala většinu cumberlandských presbyteriánů.
Kruh se uzavírá téměř přesně. V roce 1806 kentucký synod rozpustil presbyterii, protože nepřijímala učení Vyznání o Božím úradku. V roce 1903 bylo Vyznání doprovázeno Prohlášením, které toto učení podávalo v takových slovech, jaká by oni muži mohli podepsat. O století později to bylo Vyznání, které ustoupilo.

Co přišlo potom. To, co tehdy zvítězilo, nezůstalo u presbyteriánů, ani v Americe, ani v onom století.
Metoda se stala normou. Výzva k vystoupení dopředu, která začíná ve třicátých letech lavicí úzkostných, je táž, jakou budou užívat Moody, Billy Sunday a Billy Graham. S ní putuje vše ostatní: obrácení chápané jako rozhodnutí, které se činí v určeném okamžiku, potulný evangelista, který se nezodpovídá žádné církvi, sbor bez vyznání a počet jako důkaz.
Tak dnes vypadá velká část evangelikálního světa. Zčásti proto, že to byl protestantismus, který s sebou nesly mnohé severoamerické misie. Historik jako Mark Noll však hájil názor, že ta podobnost je dána méně přímým vlivem než opakováním týchž podmínek: kde není státní církev a vše závisí na dobrovolném přimknutí, nabývá křesťanství podoby, jaké nabylo v Americe. Je-li tomu tak, potvrzuje tento postřeh to, co bylo řečeno výše: nevyvážela se ani tak metoda jako princip, který ji činí nezbytnou. Podle našeho úsudku to pro mnohé evangelikály již není jedna z podob protestantismu: je to protestantismus.
A z oněch let vychází dvěma cestami jedno z nejpočetnějších hnutí dnešního křesťanství. První je cesta svatosti. Během probuzení se mezi metodisty znovu oživilo učení o druhé zkušenosti následující po obrácení, o úplném posvěcení; a v Oberlinu, Finneyho koleji, se v roce 1836 začalo mluvit o „křtu Duchem svatým“, který by věřícího osvobodil od náklonnosti k hříchu. Z tohoto hnutí svatosti vzešli kolem roku 1900 muži, kteří učili, že znamením onoho křtu je mluvení v jazycích, a z ulice Azusa v Los Angeles v roce 1906 letniční hnutí.
Druhou cestou je restauracionismus, a právě ta to vysvětluje nejlépe. Nejde o církve, které založili Stone a Campbell, nýbrž o jejich princip: že mezi apoštoly a námi není nic, co by bylo třeba zachovat, a že církev má být obnovena tak, jak se jeví ve Skutcích, přes osmnáct století dějin a přes všechna vyznání. První restauracionisté uplatnili tento princip na jméno a na správu církve. Letniční hnutí jej dovádí až do konce: má-li být obnovena církev Skutků, je třeba obnovit i její jazyky, její proroctví a její zázraky. Proto první letničníci nazývali svou věc „apoštolskou vírou“. Jejich vlastní historikové to říkají takto: rané letniční hnutí je třeba chápat především jako výraz restauracionistické touhy, zrozené v témže prostředí jako Kristovi učedníci, adventisté a mormoni.
Zde už střet s Vyznáním není věcí odstínu. Jeho první kapitola říká, že „ony dřívější způsoby, jimiž Bůh zjevoval svou vůli svému lidu, již ustaly“, a že k Písmu „se nemá nikdy nic přidávat, ať novými zjeveními Ducha, nebo lidskými tradicemi“. Letničníků a charismatiků, počítáme-li ty druhé ve všech církvích, je dnes podle běžných odhadů více než šest set milionů.

Co to ukazuje. Že odklon velké části amerického presbyterianismu nezačal na shromáždění ani v semináři, nýbrž v probuzení, a že se kryje s jeho vítězstvím. Druhé velké probuzení bylo pro americký protestantismus druhou reformací, avšak ve špatném smyslu slova: změnilo téměř všechno, a učinilo to bez nového Písma, bez koncilu a bez vyznání, pouhou silou výsledku. Co plnilo lavice, bylo pravé; co je nechávalo prázdné, podezřelé.
Nic z toho nelze pochopit bez toho, co jsme viděli v článku o světské vrchnosti. V roce 1788 presbyteriáni vyznali církev „dobrovolných členů“ mezi rovnými „denominacemi“. V takové zemi si musí každá církev své členy získat, a ta, která jich získá nejvíc, se zdá mít nejvíce pravdu. Probuzení je náboženská podoba, která tomuto principu odpovídá, a jeho plody jsou takové, jaké se daly očekávat: obrácení, které závisí na metodě, služebník, který závisí na svém úspěchu, vyznání, které se podepisuje v tom, co se komu zdá, a tam, kde není ani synod, který by to brzdil, nová církev pro každou neshodu.
Presbyterianismus kladl odpor, dokud byl ochoten platit cenu: jednu presbyterii v roce 1806, čtyři synody v roce 1837. Ustoupil, když dal přednost jednotě: v roce 1869 a v roce 1906. Revize z roku 1903 nejsou příčinou těchto dějin; jsou jejich zápisem.
A zbytek evangelikálního světa, který neměl synody, jimiž by se bránil, ani vyznání, které by revidoval, zdědil výsledek, aniž poznal spor.

Prameny. Charles G. Finney, Přednášky o probuzeních náboženství (1835), pro citát. Pro springfieldskou presbyterii, cumberlandskou presbyterii, Plán unie a rozkol z roku 1837 dějiny Presbyteriánské církve ve Spojených státech amerických; čísla z roku 1837 jsou ta, která uvádějí tyto dějiny. Soud o rozkolu pochází od Nathana O. Hatche. Pro hnutí svatosti a počátky letničního hnutí Edith Blumhofer a Grant Wacker; pro podobnost mezi světovým a americkým evangelikalismem Mark A. Noll, Nová podoba světového křesťanství (2009). Konečné číslo je běžně užívaný odhad. Hodnocení jsou naše.