Revize z roku 1903

Co to bylo. Je to ze všech revizí ta nejrozsáhlejší a jediná, která se neomezuje na vypouštění. Provedla ji v roce 1903 severní presbyteriánská církev ve Spojených státech, a to po letech debat: hnutí za revizi Vyznání začalo kolem roku 1889 a první návrh byl poražen v roce 1893. Kromě obou již probraných vypuštění (přísahy v kapitole XXII a Antikrista v kapitole XXV) změnila jeden odstavec o dobrých skutcích, přidala dvě celé kapitoly a schválila Prohlášení. O tři roky později, v roce 1906, se s ní spojila větší část Cumberlandské presbyteriánské církve, která byla arminiánského učení.

1. Skutky neznovuzrozených. V textu z roku 1903 se tam, kde původní text říkal, že tyto skutky jsou „k dobrému užitku jim samým i jiným“, čte, že jsou „samy o sobě chvályhodné a užitečné“; a tam, kde říkal, že „jsou proto hříšné a nemohou se líbit Bohu“, se čte, že „nedosahují toho, co Bůh vyžaduje, a nikoho nečiní způsobilým přijmout Boží milost“. Slovo „hříšné“ mizí.

2. Dvě nové kapitoly. Na konec byly přidány kapitola XXXIV „O Duchu svatém“ a kapitola XXXV „O evangeliu Boží lásky a o misiích“. Tato druhá tvrdí, že Bůh v Kristu připravil cestu spasení „dostačující pro celé ztracené lidské pokolení a jemu přizpůsobenou“, že ji zdarma nabízí všem a že v evangeliu vyhlašuje „svou lásku ke světu a svou touhu, aby všichni lidé byli spaseni“. Ani jedna z obou kapitol se nezmiňuje o vyvolení.

3. Prohlášení. Podle svých vlastních slov odpovídá na přání, aby církev „se distancovala od jistých závěrů“ vyvozovaných z Vyznání. Prohlašuje dvě věci. O kapitole III (o věčném úradku Božím): že toto učení se zastává „v souladu s učením o Jeho lásce k celému lidstvu“ a o vydání Jeho Syna „v oběť smírnou za hříchy celého světa“; že Jeho úradek „nikomu nebrání přijmout“ nabídku evangelia a že nikdo není odsouzen jinak než pro svůj hřích. A o kapitole X, odstavci III (který mluví o „vyvolených dětech, které umírají v útlém dětství“): že se nemá chápat tak, jako by byl ztracen kdokoli z těch, kdo umírají v dětství, protože „všichni, kdo umírají v dětství, jsou zahrnuti ve vyvolení milosti“.

Proč. Zde jsou důvody skutečně doloženy. Mnozí presbyteriáni konce 19. století již pokládali přísnost Vyznání za zastaralou, především v učení o předurčení, a žádali, aby bylo přizpůsobeno, jak se tehdy říkalo, vyššímu poznání doby. K tomu se připojil záměr spojit se s cumberlandskými presbyteriány, jejichž církev založili v roce 1810 služebníci, kteří odmítali vyvolení a zavržení tak, jak jim učí Vyznání: dodatky z roku 1903 tomu připravily cestu.

Co tato změna ukazuje. Zde již nejde o představy oné doby o státu nebo o svědomí, nýbrž o teologický liberalismus ve vlastním smyslu, a je dobré všimnout si jeho metody, protože nic nepopírá. Téměř vše, co Prohlášení tvrdí, je pravda a lze to najít v samotném Vyznání: že spasení se zdarma nabízí hříšníkům (kapitola VII) a že zavržení jsou odsouzeni „pro jejich hřích“ (kapitola III). Nové není to, co říká, nýbrž k čemu to říká: aby uklidnilo ty, kdo již kapitole III nevěřili, tím, že o ní prohlásí, že je „v souladu“ s něčím jiným, až přestane říkat to, co říkala. Přidané kapitoly činí totéž opomenutím: mluví o Duchu a o evangeliu biblickým jazykem, do něhož se vejde kalvinista stejně jako arminián. A v případě dětí rozhoduje Prohlášení to, co Shromáždění zcela záměrně ponechalo nerozhodnuté.
Konzervativní presbyteriáni to tak pochopili. Gresham Machen nazval tyto dodatky „kompromisními úpravami“ a pohromou; Ortodoxní presbyteriánská církev je při svém ustavení v roce 1936 odmítla a Presbyteriánská církev v Americe učinila totéž v roce 1973. Je to jediné místo celé této cesty, kde někdo zrušil změnu, která již byla provedena.