Kapitola XXIV. O manželství a rozvodu

IV. Manželství nemá být uzavíráno v stupních pokrevenství nebo švagrovství zakázaných ve Slově Božím. Takové krvesmilné sňatky nemohou být nikdy učiněny právoplatnými žádným lidským zákonem ani souhlasem stran, aby tyto osoby mohly spolu žít jako muž a žena. Muž si nesmí vzít žádnou příbuznou své manželky bližší pokrevně, než jakou by si směl vzít ze svých vlastních příbuzných; ani žena žádného příbuzného svého manžela bližšího pokrevně, než jakého by si směla vzít ze svých vlastních.

Co se změnilo a kdy. Větu vyznačenou tučně vypustila jižní presbyteriánská církev ve Spojených státech v roce 1886 a severní v roce 1887. Ortodoxní presbyteriánská církev a Presbyteriánská církev v Americe, které vznikly později, ji neobnovily.

Proč. Tato změna nemá co do činění se světskou vrchností, nýbrž s velmi konkrétním případem: s případem vdovce, který se ožení se sestrou své zesnulé manželky. Věta to zakazuje, protože klade příbuzné manželského druha na roveň vlastním příbuzným. V 19. století byla taková manželství stále častější a otázka po desetiletí zaměstnávala Valná shromáždění, zvláště od chvíle, kdy se jeden služebník, Archibald McQueen, oženil se svou švagrovou a jeho presbyterie ho v lednu 1842 pro krvesmilstvo suspendovala z úřadu. Odvolal se k Valnému shromáždění a o několik let později byl do úřadu navrácen. Holandská reformovaná církev v Americe zrušila své obdobné pravidlo v roce 1842; presbyteriáni nakonec učinili totéž.

O co se opíral text z roku 1647. Shromáždění cituje 3. Mojžíšova 20:19,21, v obecném rámci 3. Mojžíšova 18:1-30. Úvaha vychází z rovnosti: zakazuje-li Zákon muži manželku jeho bratra, zakazuje stejně ženě manžela její sestry.

Co tato změna ukazuje. Zde nevstupuje myšlenka o státu, nýbrž způsob jednání: když chování členů přestane souhlasit s Vyznáním, opraví se Vyznání. Je třeba uznat, že ze všech zde popsaných změn je tato nejspornější, ať se na ni díváme z jedné, či z druhé strany. Ti, kdo větu vypustili, se odvolávali na 3. Mojžíšova 18:18, který zakazuje vzít si sestru manželky „za života jejího“, z čehož jako by plynulo, že po její smrti je to dovoleno. Její obhájci odpovídali, že tento verš nemluví o švagrové, nýbrž o mnohoženství (hebrejský výraz lze přeložit „jednu ženu k druhé“), a že pravidlo rovnosti je to, které ovládá celou kapitolu. Na obou stranách stáli významní reformovaní teologové; ještě v roce 1957 John Murray, služebník církve, která užívá revidovaný text, hájil, že vypuštěná věta byla biblická. Věta však zachycovala společný výklad reformovaných církví, i té holandské, a debatu neotevřelo nové studium textu, nýbrž rozšíření určité praxe. Toto pořadí, nejprve zvyk a potom učení, je zde to podstatné, a je to totéž pořadí, které se v následujícím století zopakuje v mnohem závažnější věci.

Rozvod: co se změnilo a kdy. Odstavce V a VI přetrvaly nedotčeny až do poloviny 20. století. V roce 1953 nahradila severní církev ve Spojených státech celou kapitolu jinou, o pouhých dvou odstavcích, která je ve vydání z roku 1958 uvedena bez biblických důkazových textů. Tam, kde Vyznání omezovalo důvody na dva, nový text říká, že nový sňatek lze schválit po rozvodu povoleném „z důvodů výslovně uvedených v Písmu nebo obsažených implicitně v evangeliu Kristově“, je-li tu „dostatečné pokání z hříchu a selhání“. Jižní církev schválila o několik let později vlastní znění, které mluví o manželství, jež „umírá ve svém srdci“, a připouští rozvod v případech krajní nevěry, „tělesné nebo duchovní“. Konzervativní presbyteriánské církve nepřijaly ani jeden z obou textů a zachovávají odstavce z roku 1647.

Co tato změna ukazuje. Totéž pořadí jako v předchozí změně, avšak již bez zastírání. Vyznání jmenovalo dva důvody a opíralo je o Matouš 19:8,9 a 1. Korintským 7:15. Nový text je nahrazuje otevřeným měřítkem, tím, co je „implicitně obsaženo v evangeliu“, které si každý může naplnit po svém, a klade důraz na následné pokání, a ne na důvod. Změna přišla, když se rozvod stal v severoamerické společnosti častým, a učení opět následovalo zvyk.