Kapitola XX. O křesťanské svobodě a o svobodě svědomí

IV. Ti, kdo pod záminkou křesťanské svobody odporují jakékoli zákonné moci nebo jejímu zákonnému výkonu, ať světské, či církevní, protiví se Božímu zřízení. Neboť moci, které Bůh ustanovil, a svoboda, kterou Kristus získal, nejsou Bohem určeny k tomu, aby se navzájem ničily, nýbrž aby se vzájemně podpíraly a zachovávaly. A ti, kdo šíří takové názory nebo udržují takové praktiky, které odporují světlu přirozenosti nebo známým zásadám křesťanství (ať jde o víru, bohoslužbu či způsob života) nebo moci zbožnosti; anebo takové bludné názory či praktiky, které buď svou vlastní povahou, nebo způsobem, jímž jsou šířeny či udržovány, ničí vnější pokoj a řád, jejž Kristus ustanovil v církvi, mohou být právoplatně povoláni k odpovědnosti a lze proti nim zakročit církevní kázní a mocí světské vrchnosti.

Co se změnilo a kdy. Slova vytištěná tučně byla vypuštěna v roce 1788 na synodu New Yorku a Filadelfie. Zbytek odstavce zůstal stejný: kdo svými názory narušuje pokoj církve, odpovídá se církvi, avšak již ne vrchnosti.

Proč. Nebyla to novinka na poslední chvíli. Již v roce 1729, při přijetí Vyznání, vznesli presbyteriáni v koloniích k tomuto ustanovení výslovnou výhradu a upřeli vrchnosti „moc pronásledovat kohokoli pro jeho náboženství“. Působilo tu několik věcí:
1) Zkušenost: ve Skotsku a v Irsku sami trpěli vměšováním světské moci do církve (patronát, vnucované přísahy) a v koloniích byli na mnoha místech disidenty vůči oficiální církvi.
2) Situace: v nové republice si žádná církev nemohla činit nárok na to, aby byla církví státní, a oficiální církve zděděné z koloniální doby padaly (Virginie přijala svůj zákon o náboženské svobodě v roce 1786).
3) Myšlenky, a to je bod rozhodující. Zkušenost a situace pomáhají změnu pochopit, ale nestačí k jejímu ospravedlnění: o tom, co církev vyznává, nerozhoduje to, co vytrpěla, ani to, co okolnosti dovolují, nýbrž Písmo. A biblické texty byly v roce 1788 tytéž jako v roce 1647; změnila se mysl toho, kdo je četl. Od konce 17. století se šířilo, nejprve mezi samotnými protestanty a pak s osvícenstvím, přesvědčení, že náboženství je věcí svědomí každého jednotlivce a že vrchnost v něm nemá co dělat. S tímto přesvědčením, které už bylo přesvědčením jejich století, četli revizoři tytéž texty, které Shromáždění četlo jinak.
Jako příčina se obvykle uvádí První dodatek Ústavy Spojených států, ten je však pozdější (1791): revize i dodatek jsou spíše dvěma plody téhož stromu.
Výsledek byl časem dvojí: postupné opouštění klasické reformované teonomie většinou reformovaných (přesvědčení, že Boží zákon má být také normou veřejného života a zákonů národa) a přijetí nových liberálních pojetí náboženské neutrality státu a autonomie individuálního svědomí. Revize to sama nezpůsobila, ale posvětila to v konfesním textu.

O co se opíral text z roku 1647. Shromáždění cituje k vypuštěnému ustanovení 5. Mojžíšova 13:6-12, Římanům 13:3,4 a 2. Janova 1:10,11.

Co tato změna ukazuje. Je to první vstup a ten nejvýznamnější, protože jej provádějí pravověrní muži. Myšlenka, která vstupuje, zní, že náboženský blud, dokud nenarušuje občanský pořádek, není věcí vrchnosti: stát přestává rozlišovat mezi pravdou a bludem. Revizoři to neprožívali jako ústupek, nýbrž jako obranu církve proti světské moci. Tvrdili, že 13. kapitola 5. knihy Mojžíšovy patří k soudním zákonům Izraele, o nichž samo Vyznání prohlašuje, že jejich platnost vypršela (kapitola XIX, odstavec IV), a že donucení nerodí víru, nýbrž pokrytectví. Shromáždění naproti tomu chápalo, že tyto zákony zavazují i nadále v tom, co obsahují z „obecné spravedlivosti“, a že meč, který 13. kapitola listu Římanům vkládá do rukou vrchnosti proti tomu, „kdož zle činí“, dosahuje i na rouhání a na veřejné kacířství. A nebyla to žádná zvláštnost westminsterských teologů: bylo to společné přesvědčení reformátorů, kteří ve vrchnosti viděli strážce obou desek Zákona, a ne pouze druhé. Novinkou v roce 1788 není nauka z roku 1647, nýbrž myšlenka, která ji nahrazuje.