Kapitola XXV. O církvi

Kapitola XXV. O církvi | Revize WVV - Westminsterské standardy

VI. Není jiné Hlavy církve kromě Pána Ježíše Krista; a papež římský nemůže být v žádném smyslu její hlavou, nýbrž je oním Antikristem, oním člověkem hříchu a synem zatracení, který se v církvi vyvyšuje proti Kristu a proti všemu, co slove Bůh.

Revize z roku 1903:
VI. Pán Ježíš Kristus je jedinou Hlavou církve a nárok kteréhokoli člověka být náměstkem Kristovým a hlavou církve je v rozporu s Písmem, postrádá oporu ve skutečnosti a je uzurpací, která zneuctívá Pána Ježíše Krista.

Co se změnilo a kdy. V roce 1903 nahradila severní presbyteriánská církev ve Spojených státech tento odstavec tím, který je citován výše a který papežství stále odmítá, ale již je neztotožňuje s Antikristem. Jižní církev přijala podobné znění, které tento nárok stále nazývá „antikristovským“. Ortodoxní presbyteriánská církev (1936) a Presbyteriánská církev v Americe nepřijaly ani jedno z nich: zachovaly odstavec z roku 1647 a omezily se na to, že z něho vypustily slova vyznačená tučně.

Proč. Stejně jako v případě přísahy neznáme žádné oficiální zdůvodnění této konkrétní změny. Podle našeho úsudku zde hrály roli tři věci:
1) Ovzduší sbližování mezi vyznáními, které mělo vyústit v ekumenismus 20. století.
2) Představa, velmi rozšířená od první poloviny 19. století, že Antikrist je pouze postavou budoucnosti, světovým vládcem, který se má objevit krátce před druhým příchodem Kristovým.
3) Úpadek světské moci papežství, které v roce 1870 přišlo o svůj stát.

O co se opíral text z roku 1647. Shromáždění cituje Matouš 23:8-10, 2. Tessalonicenským 2:3,4,8,9 a Zjevení Janovo 13:6.

Co tato změna ukazuje. Text z roku 1903 stále odmítá papežský nárok, avšak již slovy, která nikoho neurazí. Je to tón doby, která začíná pokládat za nedostatek lásky to, co její otcové pokládali za věrnost: nazývat věci jménem, které jim dává Písmo.
Vážnou námitkou není námitka ekumenismu, nýbrž tato: že ztotožnit určitý dějinný úřad s člověkem hříchu je exegetický závěr, nikoli článek víry, a že apoštol Jan mluví o „mnohých antikristech“ (1. Janova 2:18). Na první lze odpovědět, že Vyznání nemluví o osobě každého papeže, nýbrž o úřadu, a to z přesného důvodu: pro nárok být hlavou církve místo Krista, což je právě to, co popisuje list 2. Tessalonicenským. Sám text z roku 1903 nazývá tento nárok „uzurpací“. Na druhou, že existence mnoha antikristů nevylučuje existenci jednoho hlavního, a tentýž verš to předpokládá. Pokud jde o dějinnou skutečnost, byl to výklad reformátorů, téměř bez výjimky, a přejímají jej vyznání 17. století: Westminsterské vyznání, Savojská deklarace kongregacionalistů a Baptistické vyznání z roku 1689; a ještě před nimi mluvila skotská Národní smlouva o „onom římském Antikristu“. Nelze přehlédnout, že většina moderních evangelikálů jej opustila, aniž jej prozkoumala.
Toto opuštění není jen americké. Skotská církev, která ve Vyznání nikdy nezměnila ani slovo, se v roce 1986 distancovala od této pasáže a od tří dalších, které se týkají Říma. O této druhé metodě pojednává poslední článek tohoto oddílu.