Kapitola XXIII. O světské vrchnosti

Kapitola XXIII. O světské vrchnosti | Revize WVV - Westminsterské standardy

III. Světská vrchnost si nesmí osobovat vysluhování Slova a svátostí ani moc klíčů království nebeského. Má však pravomoc, a je to její povinnost, učinit opatření, aby v církvi byla zachována jednota a pokoj, aby pravda Boží byla zachována čistá a celá, aby všechna rouhání a kacířství byla potlačena, všechna porušení a zlořády v bohoslužbě a kázni zamezeny nebo napraveny a všechna Boží ustanovení náležitě zavedena, vysluhována a zachovávána. K lepšímu provedení toho všeho má moc svolávat synody, být na nich přítomna a dbát o to, aby cokoli se na nich projednává, bylo podle mysli Boží.

Revize z roku 1788:
III. Světské vrchnosti si nesmějí osobovat vysluhování Slova a svátostí ani moc klíčů království nebeského; ani se v nejmenším vměšovat do věcí víry. Přesto je povinností světských vrchností, jakožto pěstounů, chránit církev našeho společného Pána, aniž by dávaly přednost kterékoli denominaci křesťanů před ostatními, a to tak, aby všechny církevní osoby, ať jsou jakékoli, požívaly plné, svobodné a nezpochybnitelné svobody vykonávat každou část svých posvátných funkcí, bez násilí a bez nebezpečí. A protože Ježíš Kristus ustanovil ve své církvi řádnou správu a kázeň, žádný zákon kteréhokoli státu nemá zasahovat do jejího náležitého výkonu, překážet mu ani mu bránit mezi dobrovolnými členy kterékoli denominace křesťanů, podle jejich vlastního vyznání a přesvědčení. Je povinností světských vrchností chránit osobu a dobré jméno celého svého lidu tak účinně, aby nikomu nebylo dovoleno, pod záminkou náboženství nebo nevěry, způsobit jakékoli jiné osobě jakoukoli potupu, násilí, příkoří nebo škodu; a zařídit, aby se všechna náboženská a církevní shromáždění konala bez obtěžování a rušení.

Co se změnilo a kdy. Je to ze všech změn ta největší: v roce 1788 byl odstavec téměř celý přepsán. Zachována zůstala jen první věta, ta, která vrchnosti zakazuje kázat, vysluhovat svátosti nebo vykonávat kázeň.
Tentýž synod přenesl změnu i do Většího katechismu: ze seznamu hříchů zakázaných v druhém přikázání (odpověď 109) vypustil slova „trpění falešného náboženství“.

Proč. Z týchž důvodů jako v kapitole XX: pro výhradu z roku 1729, pro zkušenost s vměšováním světské moci, pro situaci nové republiky a především pro onu změnu smýšlení, která je tam popsána. Obvykle se tato změna podává jako obrana proti zneužívání státní autority ve věcech církve. Není to však pouhá úprava: jde o dvě odlišné představy o tom, co má vrchnost činit. V textu z roku 1647 má povinnost chránit pravé náboženství a potlačovat falešné; v textu z roku 1788 nesmí dávat přednost žádné denominaci a její povinností je chránit stejnou měrou všechny, i všechny osoby.

O co se opíral text z roku 1647. Shromáždění cituje Izaiáš 49:23, Žalmy 122:9, Ezdráš 7:23, Ezdráš 7:25-28 a 2. Paralipomenon 19:8-11. Revize si ponechává obraz „pěstounů“ z Izaiáše 49:23, dává mu však jiný obsah.

Co tato změna ukazuje. Zde je tento vstup patrný přímo ve slovníku. Tři výrazy textu z roku 1788 nemají v textu z roku 1647 obdobu: církev se v něm jeví rozdělená na „denominace křesťanů“, které jsou si před státem všechny rovny; její členové jsou „dobrovolní členové“, jako členové nějakého spolku; a vrchnost má zabraňovat škodě, která by se činila „pod záminkou náboženství nebo nevěry“, takže obojí je postaveno na tutéž rovinu. Je to jazyk politického liberalismu jeho století, vložený do vyznání víry.
Ti, kdo revizi hájí, odpovídají, že texty, které Shromáždění cituje, mluví o judských králích nebo o perském králi a nestanoví pravidlo pro každého vládce, a že dát vrchnosti autoritu nad učením znamená vydat jí církev. Shromáždění si tohoto nebezpečí bylo vědomo: tentýž odstavec začíná tím, že jí upírá Slovo, svátosti a klíče. To, co zastávalo, je to, čemu se v dějinách říká princip státní církve. Není to teokracie a nesměšuje to obě pravomoci: církev a stát jsou odlišné a ani jedno nesmí zasahovat do úřadu druhého. Vládce však má jakožto vládce uznávat Krista a sloužit Mu a chránit Jeho církev.
Dvě upřesnění, abychom revizi nepřipisovali to, co neříká. Text z roku 1788 není laicistický: stále mluví o „církvi našeho společného Pána“ a zavazuje vrchnost chránit osobu celého jejího lidu. Kdo dnes pokládá odpor proti potratům nebo eutanazii za porušení odluky církve od státu, zašel mnohem dál než revizoři z roku 1788; šel však dál po cestě, kterou oni otevřeli. A ani text z roku 1647 nežádá, aby se prostě uplatňoval občanský zákon Starého zákona tak, jak je: Vyznání učí, že platnost oněch soudních zákonů vypršela spolu se státem Izrael a že zavazují jen natolik, nakolik to vyžaduje jejich obecná spravedlivost (kapitola XIX, odstavec IV).