Bez zásahu do textu: deklaratorní akty

Druhá metoda. Ve Skotsku nebylo ve Vyznání z roku 1647 nikdy změněno ani slovo. Změnilo se to, co znamená je podepsat. Nástrojem byl deklaratorní akt: usnesení synodu nebo shromáždění, které prohlašuje, v jakém smyslu církev Vyznání přijímá, nebo které jeho části přestává vyžadovat.

Co bylo učiněno a kdy.
1879. Spojená presbyteriánská církev Skotska jako první zmírňuje závazek podpisu. Její akt prohlašuje, že podřízené normy, „jsouce lidským dílem, jsou nutně nedokonalé“, a uznává rozdílnost názorů v těch bodech Vyznání, které nenáležejí k „podstatě reformované víry“, přičemž si církev vyhrazuje určit, které to jsou.
1889. Skotská církev zmírňuje rovněž svou podpisovou formuli.
1892. Svobodná skotská církev, která usilovala o spojení se Spojenou presbyteriánskou církví, schvaluje podobný akt. Prohlašuje, že církev odmítá „nesnášenlivé nebo pronásledovatelské zásady“ a že nepokládá své nositele úřadů za zavázané podpisem Vyznání k jakékoli zásadě neslučitelné se „svobodou svědomí a právem soukromého úsudku“; a opakuje klauzuli o „podstatě reformované víry“. Menšina se z tohoto důvodu následujícího roku oddělila a založila Svobodnou presbyteriánskou církev Skotska. Spojení bylo dovršeno v roce 1900.
1986. Skotská církev se výslovně distancuje od čtyř pasáží Vyznání: od pasáže o mnišských slibech (kapitola XXII), o manželství s římskými katolíky (XXIV), o papeži jako Antikristu (XXV) a o mši (XXIX).
Mimo Skotsko se učinilo totéž. Presbyteriánská církev Austrálie přijímá Vyznání čtené ve světle připojeného prohlášení. A k tomuto druhu patří i samo americké Prohlášení z roku 1903, o němž pojednává předchozí článek.

Proč. Skotské akty 19. století mají vyhlášený motiv: umožnit spojení církví, které již o Vyznání nevěřily totéž, aniž by kteroukoli z nich nutily to vyslovit. A slovník, který nenechává žádnou pochybnost o svém původu: „svoboda svědomí“ a „právo soukromého úsudku“ jsou slovo od slova hesla liberalismu jejich století.

Co tato metoda ukazuje. Ne každý deklaratorní akt je únikem. Skotská církev schválila Vyznání v roce 1647 s jedním takovým aktem, který upřesňuje, v jakém smyslu chápala jeden odstavec o synodech: prohlásit, jak se text chápe, je legitimní. To, co činí akty z let 1879 a 1892, je něco jiného: text nevysvětlují, nýbrž opravňují mu nevěřit, a to aniž by řekly v čem. „Podstata reformované víry“ není nikde definována; každému je ponecháno na vůli rozhodnout, co do ní patří, a Vyznání přestává být normou a stává se historickým dokumentem.
Ve prospěch této metody se uvádí, že je poctivější otevřeně přiznat pochybnosti svědomí než podepisovat s mentálními výhradami, a že žádné vyznání není neomylné. Obojí je pravda. Poctivost však pak žádá říci, kterým bodům se nevěří a na základě kterého textu Písma, což je to, co učinili Američané v letech 1729 a 1788, ať k dobrému, či ke zlému. Obecná klauzule není výhrada: je to bianko šek.
Výsledek je ve srovnání s americkou cestou poučný. Kdo mění text, nechává na očích, co změnil, a jiní se mohou vrátit zpět, jak se stalo v roce 1936. Kdo text zachovává a mění závazek podpisu, zachovává prestiž Vyznání a ztrácí jeho obsah, aniž by zůstala stopa okamžiku, kdy jej ztratil.