Úvod

Tato Příručka má jiný původ než ostatní dokumenty této sbírky. Nesepsalo ji Westminsterské shromáždění, nýbrž Valné shromáždění skotské církve, které ji schválilo v srpnu 1647 jako doplněk Příručky pro veřejné uctívání Boha. Jestliže ona uspořádávala uctívání sboru, tato uspořádává uctívání, které se Bohu vzdává v domě a vskrytu. Proto ji skotská vydání vždy tiskla spolu s westminsterskými dokumenty, a tak ji uvádíme i zde.

Vyznání víry rozlišuje tři oblasti uctívání: Bůh „má být uctíván na každém místě, v duchu a v pravdě, a to denně, jak v soukromí v rodinách, tak v skrytu každým o samotě. A tím slavnostněji ve veřejných shromážděních“ (WVV 21.6). Veřejné uctívání nenahrazuje uctívání rodiny ani uctívání každého věřícího o samotě, a ani tato nenahrazují ono: všechna tři se navzájem podpírají. Lid, který hledá Boha jen v neděli, v kostele, Ho tam sotva bude hledat dobře.

Rodina je první školou víry. Bůh řekl o Abrahamovi: „Nebo znám jej; protož přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy“ (Gn 18:19), a Jozue shrnul svůj život do jediného předsevzetí: „jáť pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu“ (Joz 24:15). Otcům se přikazuje vychovávat své děti „v cvičení a v napomínání Páně“ (Ef 6:4). Příručka dává tomuto příkazu konkrétní podobu: žádá, aby se rodina scházela k modlitbě a chválám a ke čtení Písma, s jasnou katechizací, která pomáhá nejprostším mít užitek z veřejného uctívání; a aby v den Páně po návratu ze sboru hlava rodiny se svými probrala, co slyšeli, a zbytek dne věnovala katechizaci a rozhovoru o Slovu. Thomas Manton to ve své Epištole čtenáři, kterou si lze přečíst na tomto webu, shrnul takto: „Rodina je seminářem církve i státu; a nejsou-li tam děti dobře uvedeny do zásad, všechno se zhatí“.

Skotská církev brala tuto povinnost velmi vážně. Akt, který Příručku schvaluje, ukládá služebníkům a starším zjišťovat rodinu po rodině, zda některá nezanedbává rodinné uctívání; a hlava rodiny, která po soukromém napomenutí a po pokárání od konzistoře v tomto zanedbávání setrvávala, měla být vyloučena od večeře Páně, dokud se nenapraví. Zároveň Příručka střeží řád: nedovoluje, aby se rodinné uctívání zvrhlo ve shromáždění více rodin, která by soupeřila se sborem, ani aby je vedli zahaleči a tuláci, kteří se „pod záminkou povolání“ vkrádají do domů, protože jejím záměrem bylo „pěstovat zbožnost, zachovávat jednotu a předcházet rozkolu a rozdělení“.

Dnes rodinné uctívání z většiny křesťanských domovů zmizelo, a často aniž by to komukoli chybělo. Spěch, obrazovky a zvyk nechávat výchovu dětí v rukou jiných zbavily domov toho, co jej po staletí naplňovalo: Bible otevřená na stole, společná modlitba, žalm zpívaný na konci dne. Žádná reformace církve nebude trvalá, nedosáhne-li k rodinám, a žádná rodina není tak malá či tak prostá, aby nemohla začít ještě dnes.

Příručce předchází akt, jímž ji roku 1647 schválilo Valné shromáždění skotské církve.