II - Akty parlamentu

TAKÉ mnohé akty parlamentu nejen obecně rozvazují, ruší a odvolávají všechny zákony, statuty, akty, konstituce a kánony, občanské či městské, se všemi ostatními nařízeními a tresty soudní praxe, jakékoli, vydané ke škodě pravého náboženství a jeho vyznavačů; nebo pravé církve, její kázně, pravomoci a svobody; nebo ve prospěch modlářství a pověry, nebo papeženské církve: jako akt 3, akt 31, parl. 1; akt 23, parl. 11; akt 114, parl. 12 krále Jakuba VI., aby papeženství a pověra byly naprosto potlačeny podle úmyslu aktů parlamentu, zopakovaných v pátém aktu, parl. 20 krále Jakuba VI. A k tomu cíli nařizují, aby všichni papeženci a kněží byli trestáni rozmanitými tresty občanskými i církevními jakožto protivníci pravého náboženství Božího, kázaného a zákonem ustanoveného v tomto království, akt 24, parl. 11 krále Jakuba VI.; jakožto společní nepřátelé veškeré křesťanské vlády, akt 18, parl. 16 krále Jakuba VI.; jakožto vzbouřenci a odpůrci autority našeho svrchovaného pána, akt 47, parl. 3 krále Jakuba VI.; a jakožto modloslužebníci, akt 104, parl. 7 krále Jakuba VI. Nýbrž také zvláště, kromě a nad Vyznání víry, ruší a odsuzují autoritu a pravomoc papeže, vypovídajíce je z této země, a nařizují, aby jejich zastánci byli trestáni, akt 2, parl. 1; akt 51, parl. 3; akt 106, parl. 7; akt 114, parl. 12 krále Jakuba VI.: odsuzují bludné učení papežovo nebo jakékoli jiné bludné učení odporující kterémukoli z článků pravého a křesťanského náboženství, veřejně kázaného a zákonem ustanoveného v tomto království; a nařizují, aby šiřitelé a původci knih či hanopisů, anebo listů či spisů té povahy byli trestáni, akt 46, parl. 3; akt 106, parl. 7; akt 24, parl. 11 krále Jakuba VI.: odsuzují každý křest podle papežovy církve a modlářství mše; a nařizují, aby všichni, kdo slouží mši, kdo ji dobrovolně slyší a kdo ji tají, zastánci a přechovávači kněží, jezuitů a pletichářských papeženců byli trestáni bez jakékoli výjimky či omezení, akt 5, parl. 1; akt 120, parl. 12; akt 164, parl. 13; akt 193, parl. 14; akt 1, parl. 19; akt 5, parl. 20 krále Jakuba VI.: odsuzují všechny bludné knihy a spisy, které obsahují bludné učení proti náboženství nyní vyznávanému nebo které obsahují pověrečné papeženské obřady a ceremonie, jimiž je lid velice klamán; a nařizují, aby ti, kdo je do království přinášejí, byli trestáni, akt 25, parl. 11 krále Jakuba VI.: odsuzují památky a kaly minulého modlářství, jako je chození ke křížům, zachovávání svátků svatých a jiné podobné pověrečné a papeženské obřady, k potupě Boží, ke zhrdání pravým náboženstvím a k živení velikého bludu mezi lidem; a nařizují, aby ti, kdo je provozují, byli při druhém provinění trestáni jako modloslužebníci, akt 104, parl. 7 krále Jakuba VI.

Také jsou mnohé akty parlamentu vydány k zachování pravého a křesťanského náboženství Božího a jeho čistoty v učení a svátostech pravé církve Boží, její svobody a volnosti v jejích národních a synodních shromážděních, presbyteriích a konzistořích a její správy, kázně a pravomoci; tak jak ta čistota náboženství a svoboda církve byla užívána, vyznávána, vykonávána, kázána a doznávána podle reformace náboženství v tomto království: jako například akt 99, parl. 7; akt 23, parl. 11; akt 114, parl. 12; akt 160, parl. 13 krále Jakuba VI., potvrzené aktem 4 krále Karla. Takže akt 6, parl. 1, a akt 68, parl. 6 krále Jakuba VI., léta Páně 1579, prohlašují, že služebníci požehnaného evangelia, které Bůh ve svém milosrdenství vzbudil nebo napříště vzbudí a kteří se shodují s těmi, kdo tehdy žili, v učení a ve vysluhování svátostí; a lid, který vyznával Krista, jak byl tehdy podáván v evangeliu, a který přijímá svaté svátosti (jak byly nyní vysluhovány v reformovaných církvích tohoto království) podle Vyznání víry, jsou pravou a svatou církví Krista Ježíše v tomto království. A ustanovuje a prohlašuje, že všichni a každý jednotlivě, kdo buď odporují Slovu evangelia, přijatému a schválenému, jak je podrobněji vyjadřují články Vyznání víry, vyznaného v parlamentu léta Páně 1560, uvedeného také v prvním parlamentu krále Jakuba VI. a potvrzeného v tomto nynějším parlamentu; anebo odmítají vysluhování svatých svátostí, jak byly tehdy vysluhovány; nejsou údy řečené církve v tomto království a pravého náboženství nyní vyznávaného, dokud se takto drží odloučeni od společenství těla Kristova. A následující akt, 69., parl. 6 krále Jakuba VI., prohlašuje, že není jiné podoby církve ani jiné podoby náboženství než té, která byla v onen čas z přízně Boží ustanovena v tomto království: „Které se proto vždy říká pravé náboženství Boží, pravé náboženství Kristovo, pravé a křesťanské náboženství a dokonalé náboženství“; k jehož vyznávání jsou mnohými akty parlamentu zavázáni všichni v tomto království, i k podepsání jeho článků, Vyznání víry, a k odvolání všeho učení a bludů odporujících kterémukoli z řečených článků, akt 4 a 9, parl. 1; akty 45, 46, 47, parl. 3; akt 71, parl. 6; akt 106, parl. 7; akt 24, parl. 11; akt 123, parl. 12; akt 194 a 197, parl. 14 krále Jakuba VI. A všem vrchnostem, šerifům atd. se na jedné straně nařizuje vyhledávat, jímat a trestat všechny přestupníky: například akt 5, parl. 1; akt 104, parl. 7; akt 25, parl. 11 krále Jakuba VI.; a to bez ohledu na jakákoli opačná povolení Jeho Veličenstva krále, která se odvolávají a prohlašují za zcela bezmocná, pokud jakkoli směřují ke škodě a překážce ve vykonávání aktů parlamentu proti papežencům a protivníkům pravého náboženství, akt 106, parl. 7 krále Jakuba VI. Na druhé straně se v aktu 47, parl. 3 krále Jakuba VI. prohlašuje a nařizuje, poněvadž věc pravého náboženství Božího a autorita Jeho Výsosti jsou tak spojeny, že škoda jedné je společná oběma, že nikdo nebude pokládán za věrného a oddaného poddaného našeho svrchovaného pána ani jeho autority, nýbrž bude trestný jako vzbouřenec a odpůrce téže, kdo nepodá své vyznání a veřejně se nepřizná k řečenému pravému náboženství: a že ti, kdo po svém odpadnutí znovu podají vyznání své víry, slíbí, že v něm napříště setrvají, že budou zachovávat autoritu našeho svrchovaného pána a ze vší své moci posilovat, podporovat a udržovat pravé kazatele a vyznavače náboženství Kristova proti jakýmkoli jeho nepřátelům a odpůrcům; a jmenovitě proti všem těm, jakéhokoli národa, stavu či hodnosti, kteří se spojili nebo zavázali anebo pomáhali či pomáhají prosazovat a vykonávat kruté dekrety Tridentského koncilu, namířené proti kazatelům a pravým vyznavačům Slova Božího; což se slovo od slova opakuje v článcích pacifikace v Perthu z 23. února 1572, schválených parlamentem posledního dubna 1573, potvrzených v parlamentu roku 1578 a uvedených v aktu 123, parl. 12 krále Jakuba VI.; s tímto dodatkem: „Že jsou povinni odporovat všem zrádným bouřím a nepřátelstvím vzneseným proti pravému náboženství, Jeho Veličenstvu králi a pravým vyznavačům.“

Také jsou všichni poddaní zavázáni zachovávat královskou osobu a autoritu Jeho Veličenstva krále, autoritu parlamentů, bez níž nemohou být ustanoveny žádné zákony ani zákonné soudy, akt 130 a 131, parl. 8 krále Jakuba VI., a svobody poddaných, kteří mají žít a být spravováni jedině podle zákonů královských, obecných zákonů tohoto království, a jedině podle nich, akt 48, parl. 3 krále Jakuba I.; akt 79, parl. 6 krále Jakuba IV.; zopakované v aktu 131, parl. 8 krále Jakuba VI.; kdyby tyto byly změněny a narušeny, „jak prohlašuje komise o unii dvou království Skotska a Anglie, což je jediný akt parl. 17 krále Jakuba VI.“, nastal by takový zmatek, že by toto království již nemohlo být svobodnou monarchií: neboť podle základních zákonů, starobylých privilegií, úřadů a svobod tohoto království se po tato mnohá staletí nejen zachovávala knížecí autorita královského rodu Jeho Veličenstva, ale také se chránila bezpečnost lidu v jeho pozemcích, důchodech, právech, úřadech, svobodách a hodnostech. A proto je k zachování řečeného pravého náboženství a zákonů a svobod tohoto království ustanoveno aktem 8, parl. 1, zopakovaným v aktu 99, parl. 7, potvrzeným v aktu 23, parl. 11, a v aktu 114 krále Jakuba VI., a v aktu 4 krále Karla: „Že všichni králové a knížata při své korunovaci a přijetí své knížecí autority učiní svůj věrný slib svou slavnostní přísahou v přítomnosti věčného Boha, že po všechen čas svého života budou sloužit témuž věčnému Bohu ze vší své moci, jak On to požaduje ve svém přesvatém Slovu, obsaženém ve Starém a Novém zákoně; a podle téhož Slova budou zachovávat pravé náboženství Krista Ježíše, kázání Jeho svatého Slova, náležité a správné vysluhování svátostí nyní přijatých a kázaných v tomto království (podle Vyznání víry, které bezprostředně předchází), a budou rušit všechno falešné náboženství jemu odporující a stavět se proti němu; a budou spravovat lid svěřený jejich péči podle vůle a přikázání Božího, zjevených v Jeho výše řečeném Slovu, a podle chvályhodných zákonů a ustanovení přijatých v tomto království, nijak neodporujících řečené vůli věčného Boha; a budou ze vší své moci zjednávat církvi Boží a všemu křesťanskému lidu pravý a dokonalý pokoj po všechen budoucí čas: a že budou pečovat o to, aby ze své říše vykořenili všechny kacíře a nepřátele pravého uctívání Božího, kteří budou pravou církví Boží usvědčeni z výše řečených zločinů.“ Což při své korunovaci v Edinburku roku 1633 zachovalo také Jeho Veličenstvo, jak lze vidět v korunovačním řádu. V poslušnosti přikázání Božího, podle praxe zbožných v dřívějších časech a podle chvályhodného příkladu našich ctihodných a nábožných předků i mnohých, kteří mezi námi ještě žijí, což bylo také schváleno aktem rady, jenž nařizoval, aby poddaní Jeho Veličenstva všech stavů učinili a podepsali obecný závazek, a to ze dvou příčin: jedna byla k obraně pravého náboženství, jak bylo tehdy reformováno a jak je vyjádřeno ve Vyznání víry výše napsaném a v dřívějším obšírnějším Vyznání, ustanoveném rozličnými akty zákonných Valných shromáždění a parlamentů, k němuž se ono vztahuje, vyloženém ve veřejných katechismech; a které bylo po mnoho let s požehnáním z nebe kázáno a vyznáváno v této církvi a v tomto království jako nepochybná pravda Boží, založená jedině na Jeho psaném Slovu. Druhá příčina byla k zachování Jeho Veličenstva krále, jeho osoby a stavu; neboť pravé uctívání Boží a autorita krále byly tak těsně spojeny, že měly tytéž přátele i společné nepřátele a spolu stály i padaly. A konečně, jsouce přesvědčeni ve své mysli a vyznávajíce svými ústy, že přítomná i budoucí pokolení v této zemi jsou zavázána zachovávat výše řečenou národní přísahu a podpis neporušené.