Načítání

Napomenutí k přijetí Slavnostní ligy a smlouvy (1644)

Napomenutí k přijetí Slavnostní ligy a smlouvy (1644)

Jestliže moc náboženství nebo pevný rozum, jestliže věrnost králi a oddanost rodné vlasti nebo láska k sobě samým a přirozená náklonnost k vlastnímu…

Úvod webu westminster1647.com: není součástí dokumentů Westminsterského shromáždění.

Napomenutí, které připravilo Westminsterské shromáždění na žádost parlamentu, aby doprovázelo nařízení, že na Slavnostní ligu a smlouvu má být přísaháno v celé Anglii. Dolní sněmovna je schválila 9. února 1644 (roku 1643 podle tehdejšího anglického počítání, které začínalo rok 25. března) a nařídila je vytisknout. Jeho sepsání se připisuje Philipu Nyeovi, členu Shromáždění. Text podle londýnského tisku z roku 1644.

Jestliže moc náboženství nebo pevný rozum, jestliže věrnost králi a oddanost rodné vlasti nebo láska k sobě samým a přirozená náklonnost k vlastnímu potomstvu, jestliže příklad mužů hluboce zasažených vědomím toho všeho nebo mimořádný úspěch, který jim za to dal Bůh, mohou probudit zbytek zmítaný rozbroji a krvácející, aby se chopil svrchovaného a jediného prostředku svého obnovení, pak nelze pochybovat, že tato Slavnostní liga a smlouva nalezne, kdekoli bude nabídnuta, lid ochotný přijmout ji se vší radostí a povinnou poslušností.

A i kdyby nebyla království doporučena souhlasným povzbuzením ctihodných sněmoven parlamentu, Shromáždění teologů, proslulého města Londýna, množství jiných osob vynikajícího stavu a postavení v tomto národě i veškerého skotského lidu, kteří ji všichni ochotně odpřisáhli a podepsali, radujíce se z přísahy, kterou již nebesa tak milostivě podpořila tím, že zmařila záměry a zlomila moc nepřítele více než kdy předtím, přesto vychází ve vlastní síle, s tak přesvědčivým dokladem slušnosti, pravdy a spravedlnosti, že může ve všech (kdo nejsou úmyslně nevědomí nebo bídně svedení) vznítit vroucí touhu spojit se se svými bratřími v tomto šťastném svazku, aby byl učiněn konec nynějším bídám a aby byl král i království zachráněn od naprosté zkázy, o kterou nyní tak silně a otevřeně usiluje papeženská strana a ti, kdo byli očarováni a zpitoměni oním ještěrčím a krvavým pokolením.

Neboť co je v této smlouvě téměř takového, co by nebylo v podstatě buď vyjádřeno, nebo zjevně obsaženo v oné slavnostní Protestaci z 5. května 1641, jíž je celé království zavázáno až do dnešního dne? Její hříšné zanedbání otevírá (jak se můžeme právem obávat) o jedno stavidlo více, aby se všechna tato neštěstí vlila na království, a ukládá mu nutnost obnovit smlouvu a vstoupit do této.

Řekne-li se, že vykořenění prelatury, totiž veškeré hierarchické správy (dosud platné podle známých zákonů království), je věc nová a neospravedlnitelná, každému nestrannému rozumu se ukáže (byť nová) nejen ospravedlnitelnou, nýbrž nutnou, uváží-li (abychom pominuli, co někteří říkají, že tato správa nebyla nikdy formálně ustanovena žádným zákonem tohoto království), že jí již byl sám život a duše odňat zákonem přijatým tímto nynějším parlamentem, takže (jako mrtvole Jezábel, z níž nezůstalo nic než leb a nohy a dlaně rukou) jí nezůstává žádná pravomoc kromě té, jež je u nich pouze vyprošená a dobrovolná u těch, kdo se jim podřizují; že celá jejich správa je přinejlepším jen lidské zřízení, a to takové, jež obě sněmovny parlamentu (v nichž je obsažen a vysloven úsudek celého království) shledaly a posoudily nejen jako velmi škodlivé občanskému státu, nýbrž i jako velikou překážku dokonalé reformace náboženství; ba kdo by nevěděl, že je jí až příliš nepřátelské a zhoubné pro moc zbožnosti a pro čisté vysluhování Kristových ustanovení? To pohnulo dobře smýšlející téměř v celém tomto království, aby již dávno žádali tento parlament (jak se žádalo již dříve, dokonce za vlády královny Alžběty a krále Jakuba) o její úplné zrušení. Nikdo však tím není zavázán činit jakékoli násilí jejich osobám, nýbrž jen usilovat na svém místě a ve svém povolání o jejich vykořenění zákonnou cestou.

A pokud jde o ty duchovní, kteří tvrdí, že oni (více než všichni ostatní) se nemohou smlouvou zavázat k vykořenění oné správy, protože složili (jak říkají) slavnostní přísahu, že budou poslušni biskupů in licitis et honestis: dobře vědí, chtějí-li, že ti, kdo odpřisáhli poslušnost zákonům země, nejsou tím zbraňováni usilovat všemi zákonnými prostředky o zrušení těchto zákonů, ukážou-li se nevhodnými nebo škodlivými. A kdyby se přesto našla nějaká přísaha, kterou složili někteří služebníci nebo jiní a která není schválena zákony Božími a zákony země, v takovém případě musí učit sebe i jiné, že takové přísahy žádají pokání, nikoli zatvrzelé setrvávání v nich.

Namítá-li se, že tato smlouva odporuje přísahám svrchovanosti a věrnosti, nemůže být nic vzdálenějšího pravdě; neboť tato smlouva zavazuje všechny, a to ještě pevněji, zachovávat a bránit osobu a autoritu královského Veličenstva při zachovávání a obraně pravého náboženství a svobod království.

Ona pochybnost, že se to děje bez souhlasu krále, se brzy rozptýlí, připomeneme-li si, že výše zmíněná Protestace z 5. května byla týmž způsobem odhlasována a provedena oběma sněmovnami a potom (na rozkaz jediné sněmovny) rozeslána po celém království, aniž proti ní Jeho Veličenstvo cokoli namítlo nebo jakkoli bránilo jejímu složení, ačkoli tehdy osobně sídlil ve Whitehallu.

Ezd 10. Neh 9.Tak Ezdráš a Nehemiáš přivedli všechen lid ke smlouvě bez jakéhokoli zvláštního pověření perských panovníků (tehdy jejich vladařů), aby tak učinili, ačkoli nebyli svobodnými poddanými, nýbrž vazaly, a jeden z nich byl domácím služebníkem Artaxerxovým, Neh 1. jenž byl tehdy dobytím také králem judským.

Ani tato nauka či praxe nebyla od knížat, která seděla na anglickém trůnu, pokládána za buřičskou nebo neospravedlnitelnou, nýbrž ji ospravedlnila a hájila královna Alžběta blahé paměti nákladem mnoha pokladů a urozené krve ve Spojených provinciích Nizozemí, spojených nejen bez Filipa Španělského, nýbrž proti jeho nespravedlivému násilí; král Jakub šel v jejích stopách natolik, že schválil jejich unii a vstoupil s nimi do ligy jako se svobodnými státy; v čemž až do dnešního dne pokračuje nyní panující Jeho Veličenstvo; jež jak svou výpravou na pomoc La Rochelle ve Francii, tak svým těsným spolkem s princem Oranžským a s generálními stavy, navzdory všemu opačnému naléhání Španělska, přiložilo svou pečeť k tomu, že vše, co učinili jeho královští předkové na obranu těch, kdo se takto zavázali a spolčili, bylo spravedlivé a oprávněné.

A co by se bylo stalo s náboženstvím, zákony a svobodami našeho sesterského národa skotského, kdyby na počátku nedávných nepokojů tam nebyli vstoupili do takové slavnostní ligy a smlouvy, jako je tato? Ačkoli tento postup zpočátku papeženští a prelátští pletichaři představili Jeho Veličenstvu jako provinění nejtěžšího druhu, jež právem zasluhuje trest zuřivostí mocného vojska, přesto když se pak věc dostala k projednání s chladnou hlavou, nejprve komisaři obou království a potom na plném zasedání parlamentu zde (když všichni z obou sněmoven, kteří nyní stojí na straně krále v Oxfordu, byli v parlamentu přítomni a dali v něm své hlasy), král v parlamentu shledal, posoudil a prohlásil, že naši milí bratři ve Skotsku neučinili nic než to, co slušelo věrným a poslušným poddaným, a následně jim byla aktem parlamentu veřejně zjednána náprava ve všech kostelích tohoto království, kde byli pomlouváni.

Proto, ačkoli se snad někteří lidé, se zavázanýma očima a oslepení úskoky oněch jezuitských strůjců, kteří se již dávno spikli, aby obětovali naše náboženství modloslužbě Říma, naše zákony, svobody a osoby svévolnému otroctví a náš majetek své nenasytné hrabivosti, dají zastrašit a omámit vysokými hrozbami a prohlášeními, jež létají sem a tam na křídlech královského jména a vzezření (nyní zajatého a zprostituovaného ke službě všem jejich žádostem), aby byli za buřiče a zrádce prohlášeni všichni, kdo tuto smlouvu přijmou, ať se přece žádné věrné anglické srdce nebojí spojit se s našimi bratřími všech tří království v této slavnostní lize, jak to kdysi učinili muži izraelští (ač pod jiným králem) s muži judskými, 2Pa 30. na pozvání Ezechiášovo.

Co na tom, že ony jazyky rozněcované peklem láteří a hrozí? Ten Bůh, jemuž se zalíbilo objasnit nevinu Mardocheovu a Židů proti všem zlomyslným pomluvám bezbožného Amana před jeho i jejich panovníkem, takže všechny jeho úklady nepřinesly jiného účinku než tento: Est 9. že když se mělo vykonat královo přikázání a nařízení a nepřátelé Židů doufali, že nad nimi budou panovat, stalo se naopak a Židé panovali nad těmi, kdo je nenáviděli, a vztáhli ruku na ty, kdo hledali jejich zlé, takže jim nikdo nemohl odolat; a tentýž Bůh, který takřka včera ráčil rozptýlit a rozehnat ona temná mračna a mlhy, jež zastiňovala ono věrné a nábožné království skotské, a učinit, aby jejich spravedlnost zazářila jasně jako slunce v poledne přímo před očima jejich největších nepřátel, bezpochyby bude stát při všech těch, kdo se v prostotě srdce a s náležitým vědomím vlastních hříchů a potřeby reformace nyní připojí k Pánu smlouvou věčnou, nepřicházející v zapomenutí, aby učinili konec všem oněm nešťastným a nepřirozeným roztržkám mezi králem a těmi, kdo jsou v zemi věrní, a způsobí, že jejich spravedlnost a chvála vzejde přede všemi národy, k hrůze a zahanbení oněch mužů krve, spojených nepřátel Božích i královských, kteří se již dávno spolčili a nyní shrabali dohromady kal a pěnu mnoha království, aby pohřbili všechnu slávu, čest a svobodu tohoto národa do věčného hrobu potupy a zkázy.

Die Veneris 9. Februar. 1643.

Napomenutí týkající se přijetí Slavnostní ligy a smlouvy a k rozptýlení pochybností, které mohou při jejím přijímání vzniknout, bylo dnes čteno poprvé a podruhé; a když byla otázka dána k hlasování, bylo schváleno a bylo nařízeno, aby bylo neprodleně vytištěno.

H. Elsynge Cler. Parl. D. Com.