XI - O zlořádech, které dosud zůstávají v církvi a které si přejeme reformovat

JAKO je povinností zbožné vrchnosti zachovávat nynější svobodu, kterou Bůh udělil kázáním svého Slova a pravým vysluhováním svátostí v tomto království, tak je jí také povinností pečovat o to, aby všechny zlořády, které dosud zůstávají v církvi, byly odstraněny a úplně odňaty.

Proto především připouštění mužů k papeženským titulům beneficií, kteří neslouží a nemají žádnou funkci v reformované církvi Kristově, jako jsou opati, komendatáři, převorové, převorky a jiné tituly opatství, jejichž místa jsou nyní z větší části spravedlivým Božím soudem zbořena a očištěna od modlářství, je zjevný zlořád a neznamená přijímat Kristovo království mezi sebou, nýbrž spíše je odmítat.

Podobně ty, které se odedávna nazývaly kapitulami a konventy opatství, katedrálních kostelů a podobných míst, neslouží nyní k ničemu jinému než k udělování v léno a v nájem, zůstalo-li ještě něco z církevních pozemků a desátků, ke škodě a újmě církve, jak učí každodenní zkušenost; a proto mají být úplně zrušeny a odstraněny.

Téže povahy jsou děkani, arcijáhni, kantoři, podkantoři, pokladníci, kancléři a jiní, kteří mají podobné tituly, pocházející pouze od papeže a z kanonického práva, a kteří nemají v reformované církvi žádné místo.

Rovněž kostely, které jsou spolu spojeny a anexí připojeny k jejich beneficiím, mají být odděleny a rozděleny a dány způsobilým služebníkům, jak toho žádá Slovo Boží.

Ani nemají takoví zneuživatelé církevního jmění mít hlas v parlamentu ani zasedat v Radě pod jménem církve a duchovních, ke škodě a újmě její svobody a zákonů království vydaných ve prospěch reformované církve.

Tím méně je dovoleno, aby kdokoli z těchto mužů měl pět, šestnáct, dvacet či více kostelů, z nichž všechny vyžadují péči o duše, a požíval jejich jmění, ať z připuštění knížetem, nebo církví, v tomto světle evangelia. Neboť je to jen posměch žádat reformaci tam, kde mají místo takové věci.

A pokud se v řádu přijatém v Leithu léta Páně 1571 zdá, že takoví mohou být připuštěni, jsou-li shledáni způsobilými, pak buď je onen domnělý řád proti každému dobrému řádu, anebo se mu musí rozumět nikoli o těch, kdo jsou způsobilí ve světských záležitostech nebo ke službě u dvora, nýbrž o těch, kdo jsou způsobilí učit Slovu Božímu a mají své řádné připuštění od církve.

Pokud jde o biskupy, bere-li se jméno ἐπίσκοπος ve vlastním smyslu, jsou všichni jedno se služebníky, jak bylo vyloženo výše. Neboť to není jméno nadřazenosti a panství, nýbrž úřadu a bdění.

Protože však v porušenosti církve bylo tohoto jména (jako i jiných) zneužíváno a je pravděpodobné, že se ho bude zneužívat i nadále, nemůžeme schválit způsob těchto nově zvolených biskupů ani kapitul, které je do takových úřadů volí, tak jak jsou do nich voleni.

Praví biskupové se mají věnovat jednomu určitému stádci, což mnozí z nich odmítají; ani si nemají osobovat panství nad svými bratřími a nad dědictvím Kristovým, jak to činí tito muži.

Pastoři, pokud jsou pastory, nemají s úřadem pastora spojen úřad vizitace několika církví, leda by jim byl svěřen.

Je to porušenost, mají-li biskupové k vizitaci větší území, než jaké mohou právoplatně obsáhnout.

Nikdo nemá mít úřad vizitace kromě toho, kdo je k němu právoplatně zvolen.

Konzistoře, jsou-li dobře ustaveny, mají moc vysílat vizitátory, jednoho nebo více, s pověřením navštěvovat obvod své konzistoře; a rovněž je, když od nich přijmou počet, čas od času buď v úřadu ponechat, nebo odvolat; a těmto konzistořím budou vždy podřízeni.

Trestní pravomoc v osobě pastora je porušeností.

Neshoduje se se Slovem Božím, aby biskupové byli pastory pastorů, pastory mnoha stádců, a přece bez určitého stádce a bez řádného učení.

Neshoduje se s Písmem, aby byli vyňati z nápravy svých bratří a z kázně jednotlivé konzistoře církve, v níž slouží, ani aby si osobovali úřad vizitace jiných církví nebo jakoukoli jinou funkci mimo ostatní služebníky, leda nakolik jim to bude svěřeno církví.

Proto si přejeme, aby se biskupové, kteří nyní jsou, buď přizpůsobili řádu, jaký od nich žádá Slovo Boží, podle toho, jak jim jej předepíše obecná církev, nepřekračujíce své meze ani ve věcech církevních, ani ve světských, anebo aby byli sesazeni ze všech funkcí v církvi.

Nepopíráme však mezitím, že služebníci mohou a mají pomáhat svým knížatům, jsou-li o to žádáni, ve všech věcech shodných se Slovem, ať v Radě, nebo v parlamentu, nebo jinak, ovšem vždy s tou podmínkou, že nezanedbají své vlastní povinnosti ani lichocením knížatům nepoškodí veřejný stav církve.

Obecně však říkáme, že žádná osoba pod jakýmkoli církevním titulem, a zvláště pod zneužitými tituly papeženství, totiž prelátů, konventů a kapitul, nemá podnikat žádný úkon jménem církve, ať v Radě, nebo v parlamentu, ať mimo Radu, nemá-li pověření od reformované církve v tomto království.

A aktem parlamentu je ustanoveno, že papeženská církev a pravomoc nemají v tomto království mít místo a že žádný biskup ani jiný prelát nemá v budoucích časech vykonávat žádnou pravomoc vycházející z jeho autority.

A dále, že v tomto království nemá být uznávána žádná jiná církevní pravomoc než ta, která je a bude v reformované církvi a z ní vychází.

Proto pokládáme za zlořád a porušenost, odporující svobodě pravé církve a zákonům království, konání kapitul papeženským způsobem, ať v katedrálních kostelech, opatstvích, kolegiátních kostelech nebo jiných klášterních místech, při němž se osobuje jméno a autorita církve k poškození jejího jmění, nebo užívání jakéhokoli jiného úkonu k jeho újmě, od léta Páně 1560; a proto mají být zrušeny, odvolány a v budoucích časech naprosto zakázány.

Rovněž je třeba zrušit odnože papeženské pravomoci, k nimž patří smíšená pravomoc komisařů, pokud se vměšují do církevních záležitostí a nemají k tomu pověření od církve, nýbrž byli zvoleni za časů matky našeho panovníka, kdy byly věci v nepořádku. Je to nesmyslná věc, aby mnozí z nich, nemajíce v církvi žádnou funkci, byli soudci služebníků a sesazovali je z jejich míst. Proto se jim buď má zakázat vměšovat se do církevních záležitostí, anebo se jim má vymezit, ve kterých věcech mohou být soudci, a nemají poškozovat svobodu církve.

Rovněž ti, kteří dříve náleželi k duchovnímu stavu v papežově církvi, nebo ti, kteří jsou nově připuštěni k papeženským titulům a nyní jsou zákony království trpěni, aby drželi dvě třetiny svých církevních důchodů, nemají mít žádnou další svobodu než pobírat podíl, který jim byl vyměřen a doživotně přiznán, a nemají pod zneužitými tituly, jež měli, nakládat s důchody církve ani je dávat v léno a v nájem podle své libosti, k velké škodě církve a chudých rolníků, kteří bydlí na církevních pozemcích, proti každému dobrému svědomí a řádu.