XXIV - O světské vrchnosti

Řím 13.1. Tit 3.1. 1Petr 2.13. VYZNÁVÁME a uznáváme, že císařství, království, panství a města jsou Bohem rozlišena a zřízena; a že moci a vrchnosti v nich (ať jsou to císařové v jejich císařstvích, králové v jejich královstvích, vévodové a knížata v jejich panstvích, nebo jiné vrchnosti ve svobodných městech) jsou svatým Božím zřízením, zřízeným ke zjevení Jeho vlastní slávy a ke zvláštnímu prospěchu a dobru lidského pokolení. Řím 13.2. Takže o každém, kdo by se pokoušel odstranit nebo zmást celý řád světských vlád, již dávno ustavených, tvrdíme, že takoví lidé jsou nejen nepřáteli lidského pokolení, ale také bezbožně bojují proti výslovné vůli Boží. Řím 13.7. Dále vyznáváme a uznáváme, že osoby, které jsou postaveny v moci, mají být milovány, ctěny, má se jich bát a mají být chovány v nejuctivější vážnosti, protože jsou Božími náměstky, na jejichž soudné stolici sedí a soudí sám Bůh (ano, 1Petr 2.17. Ž 82.1. i samy soudce a knížata), jimž Bůh dal meč k chvále a obraně dobrých a k pomstě a potrestání všech zjevných zločinců. Dále tvrdíme, že králům, knížatům, vládcům a vrchnostem náleží předně a zcela zvláště zachování a očišťování náboženství, takže nejsou ustanoveni pouze pro světskou správu, ale také k udržování pravého náboženství a k potlačování veškeré modloslužby a pověry, ať je jakákoli, 1Pa 22, 23, 24, 25, 26. kap. 2Pa 29, 30, 31. kap. 2Pa 34, a 35. kap. jak lze vidět na Davidovi, Jozafatovi, Ezechiášovi, Joziášovi a jiných, vysoce chválených pro svou horlivost v této věci. A proto vyznáváme a tvrdíme, že ti, kdo se protiví vyšším mocem (pokud činí to, co náleží k jejich úřadu), protiví se Božímu zřízení, a proto nemohou být bez viny. A tvrdíme dále, že kdokoli jim odpírá svou pomoc, radu a záštitu, zatímco knížata a vládci bedlivě usilují o výkon svého úřadu, ti sami odpírají svou pomoc, podporu a radu Bohu, jenž ji od nich skrze přítomnost svého náměstka žádá.