Příručka pro ordinaci služebníků

Protože je ze Slova Božího zjevné, že žádný člověk nemá brát na sebe úřad služebníka evangelia, dokud k němu není právoplatně povolán a ordinován, a že dílo ordinace má být konáno se vší náležitou péčí, moudrostí, vážností a slavnostností, pokorně předkládáme tyto pokyny jako to, co je potřebné zachovávat.

1. Ten, kdo má být ordinován, ať je navržen lidem, nebo jinak doporučen presbyterii pro kterékoli místo, musí se obrátit na presbyterii a přinést s sebou osvědčení o tom, že přijal smlouvu tří království; o své píli a prospěchu ve studiích; jaké hodnosti získal na univerzitě a jaká byla doba jeho pobytu tam; a nadto o svém věku, který má být dvacet čtyři let; především však o svém životě a obcování.

2. Když to presbyterie uváží, má přistoupit k šetření o milosti Boží v něm a o tom, zda má takovou svatost života, jaká se vyžaduje u služebníka evangelia; a má jej vyzkoušet co do jeho učenosti a dostatečnosti i co do důkazů jeho povolání ke svaté službě, a zvláště jeho poctivého a přímého povolání na to místo.

3. Je-li v tom všem schválen, má být poslán do církve, v níž má sloužit, aby tam po tři různé dny kázal a obcoval s lidem, aby lid mohl vyzkoušet jeho dary ke svému vzdělání a měl čas a příležitost zkoumat a lépe poznat jeho život a obcování.

4. V poslední z těchto tří dnů určených ke zkoušce jeho darů v kázání bude z presbyterie sboru zasláno písemné veřejné oznámení, které bude veřejně přečteno před lidem a potom vyvěšeno na dveřích kostela, aby bylo oznámeno, že toho a toho dne se před presbyterií dostaví přiměřený počet členů toho sboru, jimi samými jmenovaných, aby dali svůj souhlas a schválení k tomu, aby takový muž byl jejich služebníkem; nebo aby jinak předložili, se vší křesťanskou rozvážností a tichostí, jaké námitky proti němu mají. A nebude-li v určený den žádná spravedlivá námitka proti němu, ale lid dá svůj souhlas, pak presbyterie přistoupí k ordinaci.

5. V den určený k ordinaci, která se má konat v tom kostele, kde má ten, kdo má být ordinován, sloužit, bude sbor zachovávat slavnostní půst, aby se tím horlivěji spojil v modlitbě za požehnání Kristovým ustanovením a práci Jeho služebníka k jejich dobru. Presbyterie přijde na místo, nebo tam budou z presbyterie posláni alespoň tři nebo čtyři služebníci Slova; z nichž jeden, určený presbyterií, bude kázat lidu o úřadu a povinnosti Kristových služebníků a o tom, jak je lid má přijímat pro jejich práci.

6. Po kázání se služebník, který kázal, před tváří sboru otáže toho, kdo má být nyní ordinován, na jeho víru v Krista Ježíše a jeho přesvědčení o pravdě reformovaného náboženství podle Písem; na jeho upřímné úmysly a cíle, s nimiž touží vstoupit do tohoto povolání; na jeho píli v modlitbě, čtení, rozjímání, kázání, vysluhování svátostí, kázni a konání všech služebných povinností vůči svěřenému sboru; na jeho horlivost a věrnost v hájení pravdy evangelia a jednoty církve proti bludu a rozkolu; na jeho péči o to, aby on sám i jeho rodina byli bez úhony a příkladem stádu; na jeho ochotu a pokoru podřídit se v tichosti ducha napomenutím svých bratří a kázni církve; a na jeho odhodlání setrvat ve své povinnosti proti všem nesnázím a pronásledování.

7. Když se ve všem tom vyjádřil, vyznal svou ochotu a slíbil své úsilí s Boží pomocí, služebník se rovněž otáže lidu na jeho ochotu přijmout jej a uznat jako Kristova služebníka, poslouchat ho a podřizovat se mu jako tomu, kdo nad nimi má správu v Pánu, a vydržovat jej, povzbuzovat a pomáhat mu ve všech částech jeho úřadu.

8. Když si to lid vzájemně slíbí, presbyterie, nebo služebníci od ní k ordinaci poslaní, jej slavnostně oddělí k úřadu a dílu služby vzkládáním rukou na něj, což má být provázeno krátkou modlitbou nebo požehnáním v tomto smyslu:

„S vděčným uznáním velikého milosrdenství Božího v tom, že poslal Ježíše Krista k vykoupení svého lidu; a za Jeho vstoupení na pravici Boha Otce a za to, že odtud vylil svého Ducha a dal dary lidem, apoštoly, evangelisty, proroky, pastýře a učitele, k shromáždění a vzdělání své církve; a za to, že tohoto muže uzpůsobil a naklonil k tomuto velikému dílu: * s prosbou k Němu, aby jej opatřil svým Duchem svatým, aby dal jemu (jehož v Jeho jménu takto oddělujeme k této svaté službě) naplnit dílo jeho služby ve všem, aby spasil sebe i svůj lid svěřený jeho péči.“

*Zde se mu vzkládají ruce na hlavu.

9. Když je tato nebo podobná forma modlitby a požehnání ukončena, ať jej služebník, který kázal, krátce napomene, aby uvážil velikost svého úřadu a díla, nebezpečí nedbalosti jak pro něho samého, tak pro jeho lid, a požehnání, které bude provázet jeho věrnost v tomto životě i v budoucím; a ať zároveň napomene lid, aby se k němu choval jako ke svému služebníku v Pánu, podle slavnostního slibu, který před tím učinil. A tak, když modlitbou poručí jeho i jeho stádo milosti Boží, ať je po zpěvu žalmu shromáždění propuštěno s požehnáním.

10. Je-li pro sbor určen služebník, který byl dříve ordinován za presbytera podle formy ordinace, jaká bývala v anglické církvi, kterou co do podstaty považujeme za platnou a již nemá zavrhovat nikdo, kdo ji přijal, pak, po obezřetném postupu ve věcech zkoušky, ať je přijat bez jakékoli nové ordinace.

11. A v případě, že by někdo již ordinovaný za služebníka ve Skotsku nebo v kterékoli jiné reformované církvi byl určen pro jiný sbor v Anglii, má z té církve přinést zdejší presbyterii, v jejímž obvodu se ten sbor nachází, dostatečné osvědčení o své ordinaci, o svém životě a obcování, dokud u nich žil, a o příčinách svého odchodu; a má se podrobit takové zkoušce své způsobilosti a dostatečnosti a v ostatních jednotlivostech se s ním má postupovat tak, jak je stanoveno v pravidle bezprostředně předcházejícím, pokud jde o zkoušku a přijetí.

12. Aby v jednotlivých presbyteriích byly pečlivě vedeny záznamy o jménech ordinovaných osob s jejich osvědčeními, o době a místě jejich ordinace, o presbyterech, kteří na ně vzkládali ruce, a o úřadu, k němuž byli ustanoveni.

13. Aby nikdo z presbyterie, ani nikdo, kdo k některému z nich náleží, nepřijímal od osoby, která má být ordinována, ani od nikoho jejím jménem, žádné peníze ani dary jakéhokoli druhu za ordinaci nebo za cokoli jiného, co k ní náleží, pod jakoukoli záminkou.