O věroučné části ordinace služebníků

1. Žádný člověk nemá brát na sebe úřad služebníka Slova bez právoplatného povolání.

2. Ordinace má být v církvi vždy zachovávána.

3. Ordinace je slavnostní oddělení osoby k některému veřejnému církevnímu úřadu.

4. Každý služebník Slova má být ordinován vzkládáním rukou a modlitbou, s postem, těmito kážícími presbytery, jimž to přísluší.

5. Moc řídit celé dílo ordinace je v celé presbyterii, u níž, je-li nad více sbory než jedním, ať jsou tyto sbory pevně ustavené, či nikoli, co do nositelů úřadů nebo členů, je to v otázce ordinace lhostejné.

6. Je v souladu se Slovem a velmi prospěšné, aby ti, kdo mají být ordinováni za služebníky, byli určeni pro některou jednotlivou církev nebo jiný služebný úřad.

7. Ten, kdo má být ordinován za služebníka, musí být náležitě způsobilý jak co do života, tak co do služebných schopností, podle pravidel apoštolových.

8. Má být vyzkoušen a schválen těmi, kdo jej mají ordinovat.

9. Žádný člověk nemá být ordinován za služebníka pro jednotlivý sbor, mohou-li členové toho sboru prokázat spravedlivý důvod námitky proti němu.

10. Kážící presbyteři řádně sdružení, ať ve městech, nebo v sousedních vesnicích, jsou ti, jimž přísluší vzkládání rukou pro ty sbory, které se nacházejí v jejich příslušných obvodech.

11. V mimořádných případech se může učinit něco mimořádného, dokud nebude možno mít ustálený řád, avšak s přidržením se pravidla, jak nejblíže jen možno.

12. V této době je (jak pokorně soudíme) mimořádná příležitost pro způsob ordinace k nynějšímu zaopatření služebníků.