O Boží smlouvě s člověkem

Vzdálenost mezi Bohem a stvořením je tak veliká, že ačkoli rozumná stvoření jsou Mu povinna poslušností jakožto svému Stvořiteli, přece by nikdy nemohla mít v Něm požitek jakožto ve své blaženosti a odplatě jinak než skrze nějakou dobrovolnou blahosklonnost ze strany Boží, kterou se Mu zalíbilo vyjádřit způsobem smlouvy.145

První smlouva učiněná s člověkem byla smlouva skutků,146 v níž byl život slíben Adamovi a v něm jeho potomstvu,147 pod podmínkou dokonalé a osobní poslušnosti.148

Protože se člověk svým pádem učinil neschopným života skrze onu smlouvu, zalíbilo se Pánu učinit druhou smlouvu,149 obecně nazývanou smlouva milosti, v níž Bůh skrze Ježíše Krista zdarma nabízí hříšníkům život a spasení a žádá od nich víru v Něho, aby byli spaseni,150 a slibuje dát všem, kdo jsou zřízeni k životu, svého Ducha svatého, aby je učinil ochotnými a schopnými věřit.151

Tato smlouva milosti je v Písmu často vyjadřována jménem testamentu, se zřetelem ke smrti Krista Ježíše, zůstavitele, a k věčnému dědictví se vším, co k němu náleží, které je v onom testamentu odkázáno.152

Tato smlouva byla v době zákona spravována jinak než v době evangelia:153 pod zákonem byla spravována skrze zaslíbení, proroctví, oběti, obřízku, velikonočního beránka a jiné předobrazy a ustanovení dané židovskému lidu, které všechny předem ukazovaly na Krista, jenž měl přijít;154 a pro onen čas byly skrze působení Ducha svatého dostatečné a účinné k tomu, aby vyučovaly a vzdělávaly vyvolené ve víře v zaslíbeného Mesiáše,155 skrze něhož měli plné odpuštění hříchů a věčné spasení. Tato smlouva se nazývá Starý zákon.156

Pod evangeliem, když byl zjeven Kristus, ona podstata,157 jsou ustanoveními, v nichž se tato smlouva uděluje, kázání Slova a vysluhování svátostí křtu a večeře Páně;158 a ačkoli jich je méně a jsou vysluhovány s větší prostotou a menší vnější slávou, přece je v nich tato smlouva podávána ve větší plnosti, zřejmosti a duchovní účinnosti159 všem národům, Židům i pohanům.160 Tato smlouva se nazývá Nový zákon.161 Nejsou tedy dvě smlouvy milosti, které by se lišily podstatou, nýbrž jedna a táž v rozličných způsobech správy.162