O právoplatných přísahách a slibech

Právoplatná přísaha je součástí náboženského uctívání.445 Při ní ten, kdo přísahá, ze spravedlivé příčiny slavnostně vzývá Boha za svědka toho, co tvrdí nebo slibuje, a aby jej soudil podle pravdivosti nebo nepravdivosti toho, co přísahá.446

Jedině jménem Božím mají lidé přísahat, a to s veškerou svatou bázní a uctivostí.447 Proto přísahat marně nebo ukvapeně tímto slavným a hrozným jménem nebo vůbec přísahat při čemkoli jiném je hříšné a má být v ošklivosti.448 Avšak jako je přísaha ve věcech závažných a důležitých oprávněna Slovem Božím pod Novým zákonem stejně jako pod Starým,449 tak má být v takových věcech právoplatná přísaha, je-li uložena právoplatnou autoritou, složena.450

Kdokoli skládá přísahu, má náležitě uvážit závažnost tak slavnostního úkonu a nemá při ní tvrdit nic jiného než to, o čem je plně přesvědčen, že je pravda.451 Nikdo se také nesmí přísahou zavazovat k ničemu jinému než k tomu, co je dobré a spravedlivé a co za takové pokládá, a co je schopen a odhodlán vykonat.452 [Je však hříchem odmítnout přísahu týkající se něčeho dobrého a spravedlivého, je-li uložena právoplatnou autoritou.453]

Přísaha má být skládána v jasném a obecném smyslu slov, bez dvojznačnosti nebo mentální výhrady.454 K hříchu zavázat nemůže; avšak v čemkoli, co není hříšné, zavazuje, byla-li složena, k plnění, i kdyby to bylo ke škodě samého přísahajícího;455 a nemá být porušena, ani kdyby byla učiněna kacířům nebo nevěřícím.456

Slib je podobné povahy jako přísaha slibná a má být činěn se stejnou náboženskou péčí a plněn se stejnou věrností.457

Slib se nemá činit žádnému stvoření, nýbrž jedině Bohu.458 A aby byl přijat, má být činěn dobrovolně, z víry a ze svědomí povinnosti, na znamení vděčnosti za přijaté milosrdenství nebo k obdržení toho, čeho se nám nedostává. Tím se přísněji zavazujeme k nutným povinnostem nebo k jiným věcem, pokud a dokud k jejich náležitému plnění mohou napomáhat.459

Nikdo nesmí slibovat, že učiní něco, co je zakázáno ve Slově Božím, nebo co by bránilo nějaké povinnosti v něm přikázané, anebo co není v jeho vlastní moci a k jehož vykonání nemá od Boha žádné zaslíbení ani schopnost.460 V těchto ohledech jsou papeženské mnišské sliby doživotního celibátu, vyznávané chudoby a řeholní poslušnosti tak daleko od toho, aby byly stupni vyšší dokonalosti, že jsou to naopak pověrečná a hříšná osidla, do nichž se žádný křesťan nesmí zaplést.461