Independentní církev

Princip. Rozdíly, které jsme viděli v předchozích článcích, s výjimkou rozdílů o smlouvě a o křtu, vycházejí z jediné myšlenky, a Savojská deklarace ji se vší jasností formuluje v šestém článku své platformy. Pro Westminsterské vyznání existuje jedna viditelná, obecná církev, které Kristus dal službu a ustanovení, a sbory jsou jejími údy; proto mohou a mají být spravovány společně. Pro Savojskou deklaraci obecná viditelná církev existuje, ale nic nepřijala: ani ustanovení, ani nositele úřadů, ani autoritu. Všechna moc, kterou Kristus zanechal na zemi, je v každém sboru, který ji přijímá „bezprostředně od Něho“, a mimo něj není žádná církev s autoritou. Londýnské vyznání opisuje čtvrtý článek a s ním i princip.
Z toho plyne vše ostatní. Je-li každý sbor úplnou církví, nemůže nad ním být synod s pravomocí, a kapitoly XXX a XXXI Vyznání jsou zbytečné. Vstupuje-li se do církve souhlasem těch, kdo se shromažďují, skládá se církev z těch, kdo mohou souhlasit, a o dětech věřících už se neví, co říci. A přijímá-li sbor svou moc bez prostředníka, je služebník služebníkem tohoto sboru a z jeho volby, nikoli církve.

Odkud pochází. Ta myšlenka je starší než Savojská deklarace a má dvě dějiny, které je dobré nezaměňovat.
První je kontinentální. Švýcarští anabaptisté vyznali již roku 1527 ve Schleitheimských článcích církev tvořenou jen těmi, kdo byli pokřtěni po vyznání víry, oddělenou od světa, která vykonává kázeň uvnitř sboru a volí si vlastního pastora.
Druhá je anglická. Robert Browne utvořil v Norwichi kolem roku 1581 první sbor oddělený od anglické církve na těchto principech a následujícího roku je z Holandska zveřejnil ve dvou knihách; jedna z nich nese v názvu jeho program: reformovat „bez čekání na kohokoli“, to jest bez vrchnosti. Od něho a od separatistů, kteří šli za ním, pochází anglický independentismus. Přešel do Nové Anglie, jejíž církve stanovily svou správu v Cambridgeské platformě z roku 1648, a odtamtud se vrátil do Anglie: muži ze Savoye ji měli na zřeteli.
Jaký je vztah mezi oběma dějinami? Jeden muž z Westminsterského shromáždění měl jasno. Robert Baillie, skotský komisař, nazval roku 1647 jednu knihu takto: „Anabaptismus, pravý pramen independentismu, brownismu, antinomismu a familismu“. Tvrdil v ní, že brownisté jsou teologickými syny anabaptistů a že když se stávají anabaptisty, jen se vracejí ke svému původu. Historikové se dodnes přou, kolik Browne vděčil holandským anabaptistům v Norwichi, kteří tam tvořili velmi početnou kolonii: jedni pokládají vliv za jistý, a druzí připomínají, že Browne zachovával křest dětí a nikdy neučil novokřtu, a odvozují independentismus z anglického puritánství. Nesporné je, že princip je týž, že jej anabaptisté vyznali o půl století dříve a že presbyteriáni té doby to viděli jako jednu a tutéž věc.

Co independenti nechtěli. Je třeba spravedlivě říci, že ani Savojská deklarace, ani Londýnské vyznání nechtěly izolované církve. Obě přikazují, aby církve udržovaly společenství mezi sebou, aby se modlily jedna za druhou a aby se v případě nesnází scházely prostřednictvím poslů k vzájemné radě. Savojská deklarace věnuje několik článků společenství mezi církvemi, „i když nechodí ve všem podle týchž pravidel církevního řádu“. A muži, kteří tyto texty podepsali, měli společné vyznání víry, dlouhé a přesné, které je téměř Westminsterským vyznáním. Independentismus 17. století je nauka o správě církve, nikoli odmítnutí vyznání ani obecné církve.

Kam vedl. Princip však nezůstává tam, kde jej nechají ti, kdo jej formulují. Nemá-li žádná církev autoritu nad jinou, rada poslů zavazuje jen toho, kdo ji chce slyšet; a přijímá-li sbor vše bezprostředně od Krista, nezavazuje jej ani vyznání víry ostatních. Zbývala jediná brzda, totiž společné přesvědčení, a stačilo, aby chybělo, a každá neshoda skončila novou církví.
Kde se to ukázalo, byla Amerika. V letech 1790 až 1840, v probuzeních, která historikové nazývají Druhým velkým probuzením, rostly na hranici nejvíce církve baptistické a metodistické, a z těch let vzešla navíc hnutí zcela nová, jako adventismus a restauracionismus. Tento poslední je nejjasnějším případem. Roku 1804 v Kentucky rozpustila skupina služebníků, kteří vyšli z presbyterianismu, svou vlastní presbyterii listinou, která odmítala „rozdělující“ užívání Westminsterského vyznání víry, hájila správu každého sboru jím samým a nechtěla jiné jméno než „křesťané“. Jejich heslem se nakonec stalo: žádné vyznání než Kristus, žádná kniha než Bible. Co independentismus udělal se synody, to restauracionismus udělal s vyznáními. O těch letech a o tom, co udělaly s presbyterianismem, pojednává jeden článek v oddílu revizí.
Nebylo by přesné připisovat vše na tento účet. Metodisté, kteří rostli stejně jako baptisté, nebyli independenti; presbyteriáni se několikrát rozdělili, ačkoli měli synody; a svou váhu mělo také zmizení státních církví, hranice a demokratický duch nové republiky. Mezi příčinami roztříštění protestantismu, které je dnes jeho nejviditelnějším rysem, však patří tato k největším: kde je každý sbor svrchovaný, rozdělit se nic nestojí.

Co to ukazuje. Že základní otázkou mezi Westminsterským vyznáním a jeho dvěma dcerami není křest, ba ani synody, nýbrž co je viditelná církev: tělo, kterému Kristus dal službu a správu, nebo souhrn sborů, které je přijaly každý zvlášť. Shromáždění odpovědělo příkladem církve v Jeruzalémě, která se skládala z více sborů než jednoho pod jednou správou, a místem Skutky apoštolské 15:2,4,6, kde shromáždění apoštolů a starších rozhoduje záležitost, která se netýkala jediné církve.
A ukazuje ještě jednu věc, která navazuje na oddíl revizí. Text, jímž američtí presbyteriáni roku 1788 nahradili odstavec o vrchnosti, mluví o „dobrovolných členech kterékoli denominace křesťanů“. To je jazyk Savojské deklarace, nikoli Westminsterského vyznání: církev jako sdružení těch, kdo souhlasí. Presbyteriáni si své synody zachovali, ale už přijali pojetí církve, které je činilo zbytečnými.

Prameny. Platforma Savojské deklarace podle tabulkového srovnání citovaného na titulní stránce; Forma presbyterní správy církve z tohoto webu; Schleitheimské články (1527), díla Roberta Browna (1582) a Cambridgeská platforma (1648) podle jejich textů a názvů; pro restauracionismus „Závěť“ springfieldské presbyterie (1804).