Smlouva

Smlouva | Savojská deklarace a Londýnské vyznání ve srovnání s Westminsterským - Westminsterské standardy

Westminsterské vyznání, kapitola VII:
II. První smlouva učiněná s člověkem byla smlouva skutků, v níž byl život slíben Adamovi a v něm jeho potomstvu, pod podmínkou dokonalé a osobní poslušnosti.
V. Tato smlouva byla v době zákona spravována jinak než v době evangelia: pod zákonem byla spravována skrze zaslíbení, proroctví, oběti, obřízku, velikonočního beránka a jiné předobrazy a ustanovení dané židovskému lidu […]. Tato smlouva se nazývá Starý zákon.
VI. Pod evangeliem, když byl zjeven Kristus, ona podstata, jsou ustanoveními, v nichž se tato smlouva uděluje, kázání Slova a vysluhování svátostí křtu a večeře Páně […]. Tato smlouva se nazývá Nový zákon. Nejsou tedy dvě smlouvy milosti, které by se lišily podstatou, nýbrž jedna a táž v rozličných způsobech správy.

Savojská deklarace, kapitola VII:
V. Ačkoli tato smlouva byla spravována rozdílně a rozmanitě, pokud jde o ustanovení a zřízení, v době zákona a od příchodu Krista v těle, přece pokud jde o její podstatu a účinnost ke všem jejím duchovním a spásným cílům, je jedna a táž; a pro tyto rozličné způsoby správy se nazývá Starý a Nový zákon.

Londýnské vyznání, kapitola VII:
III. Tato smlouva je zjevena v evangeliu; nejprve Adamovi v zaslíbení spasení skrze símě ženy a potom dalšími kroky, až bylo její plné odhalení dovršeno v Novém zákoně; a je založena na onom věčném smluvním ujednání, které bylo mezi Otcem a Synem o vykoupení vyvolených; a jedině milostí této smlouvy dosáhli života a blažené nesmrtelnosti všichni potomci padlého Adama, kteří kdy byli spaseni […].

Co se mění. Savojská deklarace zkracuje: slučuje odstavce V a VI Westminsterského vyznání v jeden, vypouští výčet ustanovení každé doby (obřízku a velikonočního beránka; křest a večeři Páně) a zachovává ústřední tvrzení: jedna smlouva, táž podstatou, v rozličných způsobech správy.
Londýnské vyznání jde dále. Vypouští odstavec II, takže kapitola o smlouvě už smlouvu skutků nejmenuje; vypouští odstavec IV; a odstavce o správě smlouvy nahrazuje tím, který je citován výše. V něm už smlouva milosti není „spravována“ pod zákonem a pod evangeliem: je „zjevována“ po krocích, od zaslíbení daného Adamovi až po Nový zákon. Závěrečná věta Westminsterského vyznání, ta se slovy „jedna a táž v rozličných způsobech správy“, mizí. Na její místo vstupuje myšlenka, kterou Westminsterské vyznání v této kapitole nezmiňuje: věčná smlouva mezi Otcem a Synem.

Proč. Zde je kořen všeho ostatního. Pro Westminsterské vyznání jsou obřízka a křest ustanoveními téže smlouvy ve dvou dobách; proto děti věřících, které dostávaly to první, dostávají to druhé. Savojská deklarace tomu stále věří, a proto je její úprava jen úpravou rozsahu. Londýnské vyznání to říci nemůže. Byla-li smlouva milosti spravována již v obřízce, plyne z toho křest dětí; byla-li jen zjevena a zaslíbena a ustanovena teprve v Novém zákoně, patří obřízka k jiné smlouvě a nic z ní neplyne. Baptisté nezměnili nejprve kapitolu o křtu: změnili tuto.

Co to ukazuje. Je třeba být spravedlivý k tomu, co Londýnské vyznání zachovává. Smlouvu skutků nepopírá: jmenuje ji v kapitole XX, kterou přebírá ze Savojské deklarace, a v kapitole VI tvrdí, že Adam stál „na místě“ celého lidstva. A spolu s Westminsterským vyznáním vyznává, že nikdo nikdy nebyl spasen jinak než milostí této jediné smlouvy. Co opouští, je jednota její správy, a s ní kontinuita Božího lidu: církev Starého zákona a církev Nového už nejsou v témž smyslu jednou a toutéž církví s týmiž členy. Westminsterské vyznání opíralo tuto jednotu o Galatským 3:14,16, Římanům 4:11 a Židům 13:8. Z tohoto rozdílu, který se vejde do jednoho odstavce, vychází kapitola o církvi i kapitola o křtu.