Přidaná kapitola: „O evangeliu“

Přidaná kapitola: „O evangeliu“ | Savojská deklarace a Londýnské vyznání ve srovnání s Westminsterským - Westminsterské standardy

Savojská deklarace, kapitola XX, „O evangeliu a o dosahu jeho milosti“:
I. Když byla smlouva skutků porušena hříchem a učiněna neužitečnou k životu, zalíbilo se Bohu dát vyvoleným zaslíbení Krista, semene ženy, jakožto prostředek k jejich povolání a ke zplození víry a pokání v nich […].
II. Toto zaslíbení Krista a spasení skrze Něho je zjeveno jedině ve Slově Božím a skrze ně; ani díla stvoření nebo prozřetelnosti se světlem přirozenosti neodhalují Krista ani milost, která je v Něm, byť jen obecným nebo nejasným způsobem […].
III. Zjevení evangelia hříšníkům […], pokud jde o národy a osoby, jimž je uděleno, pochází jedině ze svrchované vůle a dobrého zalíbení Božího, aniž je nějakým zaslíbením vázáno na dobré užívání přirozených schopností lidí […].
IV. Ačkoli je evangelium jediným vnějším prostředkem ke zjevení Krista a spásné milosti a jako takové je k tomu hojně dostačující, přece aby se lidé, kteří jsou mrtví ve svých proviněních, znovu narodili, byli obživeni čili znovuzrozeni, je nadto zapotřebí účinného a neodolatelného díla Ducha svatého na celou duši […].

Co se mění. Je to jediná celá kapitola, kterou Savojská deklarace k Vyznání přidává, a umisťuje ji mezi kapitolu o Zákonu Božím a kapitolu o křesťanské svobodě. Proto od tohoto místa číslování Savojské deklarace a Londýnského vyznání předbíhá číslování Westminsterského vyznání o jednu kapitolu. Londýnské vyznání ji zachovává téměř beze změny; mění „neodolatelné“ na „nepřemožitelné“.

Proč. Předmluva Savojské deklarace to vysvětluje: „evangelium“ je titul, který ve vyznání víry nemůže chybět, a v této kapitole je „pod jedním záhlavím“, s jistým malým dodatkem, shromážděno to, co bylo ve Vyznání Shromáždění „roztroušeno“ a jen naznačeno. Říká také obecně, že přidali některé věci, aby předešli bludným názorům, které se tehdy zastávaly směleji než dříve. Podle svého obsahu se zdá, že tato kapitola míří proti jednomu z nich: proti názoru těch, kdo učili, že světlo přirozenosti, je-li dobře využito, stačí k dosažení milosti, nebo že Bůh zaslíbil evangelium tomu, kdo dobře užívá svých schopností.

Co to ukazuje. V této kapitole není nic, co by Westminsterské vyznání neučilo na jiných místech: v kapitole I o nedostatečnosti světla přirozenosti; v kapitole X o účinném povolání; ve Větším katechismu o tom, kdo může být spasen. Je to dodatek, ne oprava.
Stojí však za to porovnat ji s jinou kapitolou, přidanou k Vyznání s téměř stejným názvem: s kapitolou z roku 1903 „O evangeliu Boží lásky a o misiích“. Ona mluví o cestě spasení „dostačující pro celé ztracené pokolení“ a o Boží touze, aby všichni byli spaseni, a vyvolení nejmenuje. Tato začíná tím, že zaslíbení bylo dáno „vyvoleným“, tvrdí, že evangelium přichází tam, kam Bůh svrchovaně chce, a končí neodolatelnou milostí. Independenti z roku 1658 a presbyteriáni z roku 1903 provedli tutéž operaci, totiž přidání kapitoly o evangeliu, opačnými směry.