Křest a večeře Páně
Křest a večeře Páně
Křest a večeře Páně | Savojská deklarace a Londýnské vyznání ve srovnání s Westminsterským - Westminsterské standardy
Westminsterské vyznání, kapitola XXVIII:
I. Křest je svátost Nového zákona, ustanovená Ježíšem Kristem, nejen k slavnostnímu přijetí pokřtěné osoby do viditelné církve,
nýbrž také proto, aby jí byl znamením a pečetí smlouvy milosti, jejího vštípení v Krista, znovuzrození, odpuštění hříchů
a jejího odevzdání se Bohu skrze Ježíše Krista, aby chodila v novotě života. […]
III. Ponoření osoby do vody není nutné; křest je však správně vysluhován politím nebo pokropením osoby vodou.
IV. Pokřtěni mají být nejen ti, kdo skutečně vyznávají víru v Krista a poslušnost vůči Němu, nýbrž i nemluvňata, děti jednoho nebo obou věřících rodičů.
Savojská deklarace, kapitola XXIX:
I. Křest je svátost Nového zákona, ustanovená Ježíšem Kristem, aby byl pokřtěné osobě znamením a pečetí smlouvy milosti […].
III. (Stejně jako Westminsterské vyznání.)
IV. Pokřtěni mají být nejen ti, kdo skutečně vyznávají víru v Krista a poslušnost vůči Němu, nýbrž i nemluvňata, děti jednoho nebo obou věřících rodičů,
a pouze ta.
Londýnské vyznání, kapitola XXIX:
I. Křest je ustanovení Nového zákona, ustanovené Ježíšem Kristem, aby byl pokřtěné osobě znamením jejího společenství s Ním v Jeho smrti a vzkříšení;
jejího vštípení v Něho; odpuštění hříchů; a jejího odevzdání se Bohu skrze Ježíše Krista, aby žila a chodila v novotě života.
II. Ti, kdo skutečně vyznávají pokání před Bohem, víru v našeho Pána Ježíše Krista a poslušnost vůči Němu, jsou jedinými náležitými příjemci tohoto ustanovení.
IV. Ponoření, neboli pohroužení osoby do vody, je nutné k náležitému vysluhování tohoto ustanovení.
Savojská deklarace. Zachovává westminsterský křest, a dokonce jej zužuje: k větě o dětech věřících přidává „a pouze ta“. Z prvního odstavce však odstraňuje, že křest je „k slavnostnímu přijetí pokřtěné osoby do viditelné církve“. To je v souladu s její kapitolou o církvi: do jednotlivé církve se nevstupuje křtem, nýbrž souhlasem. Zůstává tak křest dětí, který je už nečiní členy žádné církve.
Londýnské vyznání. Mění všechny tři věci: název, příjemce a způsob.
Název: už ne „svátost“, nýbrž „ustanovení“. Westminsterská kapitola o svátostech obecně, která je definuje jako „svatá znamení a pečeti smlouvy milosti“,
je nahrazena dvěma krátkými odstavci, které nepoužívají žádné z těchto slov: křest a večeře Páně jsou „ustanovení pozitivního a svrchovaného zřízení“.
U křtu mizí „pečeť“; zůstává „znamení“.
Příjemci: pouze ti, kdo vyznávají. Westminsterské odstavce o účinnosti křtu, která není vázána na okamžik, kdy je vysluhován, jsou vypuštěny.
Způsob: co Westminsterské vyznání prohlašuje za nikoli nezbytné, prohlašuje Londýnské vyznání za nezbytné.
Večeře Páně. Zde není téměř žádný rozdíl. Všechna tři vyznání odmítají mši a transsubstanciaci týmiž slovy a učí, že se věřící sytí Kristem skutečně, avšak duchovně, vírou. Londýnské vyznání opět mění „svátost“ na „ustanovení“ a dodává, že večeře Páně slouží „k potvrzení víry věřících“.
Co to ukazuje. Že kapitola o křtu je závěr, nikoli počátek. Londýnské vyznání k ní přichází se třemi rozhodnutími, která již padla:
smlouva milosti nebyla vysluhována v obřízce (kapitola VII), církev se skládá pouze z vyznavačů (kapitola XXVI) a ustanovení nejsou pečetěmi smlouvy (kapitola XXVIII).
S těmito předpoklady nemá křest dětí o co se opřít. A naopak: kdo chce vést spor s konfesním baptistou, musí jej vést v kapitole VII.
Westminsterské vyznání opírá křest dětí věřících o 1. Mojžíšova 17:7-9, Galatským 3:9,14,
Kolossenským 2:11,12 a Skutky apoštolské 2:38,39:
to vše jsou texty o trvání smlouvy, nikoli o křtu samotném.
Pokud jde o způsob, rozdíl je jiného druhu. Westminsterské vyznání ponoření nezakazuje: říká, že není nezbytné.
Londýnské vyznání říká, že nezbytné je, a tím prohlašuje křest všech ostatních církví reformace za špatně vysluhovaný.
Je to jediné místo v celém srovnání, kde je dceřiné vyznání užší než mateřské.