Vrchnost, přísaha a manželství

Vrchnost, přísaha a manželství | Savojská deklarace a Londýnské vyznání ve srovnání s Westminsterským - Westminsterské standardy

Westminsterské vyznání, kapitola XXIII:
III. Světská vrchnost si nesmí osobovat vysluhování Slova a svátostí ani moc klíčů království nebeského. Má však pravomoc, a je to její povinnost, učinit opatření, aby v církvi byla zachována jednota a pokoj, aby pravda Boží byla zachována čistá a celá, aby všechna rouhání a kacířství byla potlačena, všechna porušení a zlořády v bohoslužbě a kázni zamezeny nebo napraveny a všechna Boží ustanovení náležitě zavedena, vysluhována a zachovávána. K lepšímu provedení toho všeho má moc svolávat synody, být na nich přítomna a dbát o to, aby cokoli se na nich projednává, bylo podle mysli Boží.

Savojská deklarace, kapitola XXIV:
III. Ačkoli je vrchnost povinna povzbuzovat, podporovat a chránit ty, kdo evangelium vyznávají, i samo vyznávání evangelia, a vést a uspořádat světskou správu v náležité podřízenosti zájmu Kristovu ve světě, a za tím účelem dbát, aby lidé zkažené mysli a zkaženého obcování bezuzdně nezveřejňovali a nešířili rouhání a bludy, které svou vlastní povahou podvracejí víru a nevyhnutelně ničí duše těch, kdo je přijímají; přece v takových rozdílech ohledně učení evangelia nebo způsobů uctívání Boha, jaké mohou nastat mezi lidmi, kteří se cvičí v dobrém svědomí, projevují je ve svém obcování a drží se základu, aniž by rušili jiné v jejich způsobech nebo v jejich uctívání, které se od jejich liší, nemá vrchnost pod evangeliem oprávnění omezovat jim jejich svobodu.

Londýnské vyznání, kapitola XXIV:
(Odstavec neexistuje. Kapitola přechází od II k odstavci, který následuje.)
III. Protože světské vrchnosti jsou Bohem ustanoveny k výše uvedeným cílům, máme jim být v Pánu poddáni ve všech dovolených věcech, které přikazují, nejen pro hněv, ale i pro svědomí; a máme konat prosby a modlitby za krále a za všechny, kdo jsou v moci, abychom pod nimi vedli život tichý a pokojný ve vší zbožnosti a poctivosti.

Vrchnost. Jsou to tři postoje a je dobré je rozlišovat, protože se obvykle zaměňují. Westminsterské vyznání ukládá vrchnosti povinnost zachovávat pravdu a potlačovat kacířství. Savojská deklarace jí ji neodnímá: stále ji zavazuje chránit evangelium a bránit tomu, aby se šířila rouhání a bludy, které podvracejí víru. Co činí, je to, že stanoví hranici: mezi těmi, kdo se „drží základu“, nesmí vrchnost omezovat svobodu pro rozdíly v učení nebo v uctívání. Je to snášenlivost vůči těm, kdo se shodují v podstatném, nikoli neutralita státu. Londýnské vyznání naproti tomu neříká nic: odstavec vypouští a z povinnosti vrchnosti vůči církvi nezůstává ani slovo. Zachovává ovšem první dva odstavce: že Bůh ustanovil vrchnosti a že je křesťanovi dovoleno zastávat tento úřad a ze spravedlivých příčin vést válku.

Svoboda svědomí. V předchozí kapitole obě vyznání vypouštějí celý odstavec IV Westminsterského vyznání, ten, který končí slovy, že proti těm, kdo zveřejňují bludy zhoubné pro pokoj církve, může být zakročeno „církevní kázní a mocí světské vrchnosti“. Savojská deklarace jej vynechává po vzoru parlamentu a důvod uvádí ve své předmluvě: bylo to jedno z oněch „pochybných tvrzení, a tak nevhodných pro vyznání víry“, která sněmovny uznaly za dobré ponechat stranou. Američtí presbyteriáni odstraní v roce 1788 jen poslední slova odstavce.

Přísaha. Savojská deklarace kapitolu zachovává. Londýnské vyznání ji zkracuje a mezi tím, co odstraňuje, je věta, kterou severní presbyteriánská církev ve Spojených státech vypustí v roce 1903: „je hříchem odmítnout přísahu týkající se něčeho dobrého a spravedlivého, je-li uložena právoplatnou autoritou“. Stejně jako tehdy zůstává povinnost v předchozím odstavci, který Londýnské vyznání ponechává: právoplatná přísaha, uložená právoplatnou autoritou v závažných věcech, „má být složena“. Odstraňuje také, že přísaha zavazuje, „i kdyby to bylo ke škodě samého přísahajícího“, a i když byla učiněna „kacířům nebo nevěřícím“.

Manželství. Savojská deklarace vypouští poslední větu odstavce IV, o manželství s příbuznými manžela či manželky, a odstavce V a VI, o cizoložství a rozvodu. Londýnské vyznání činí totéž. I zde Savojská deklarace následuje parlament, který vynechal „velkou část“ kapitoly; a první z těchto vypuštění je to, které učiní američtí presbyteriáni v roce 1887.

Co to ukazuje. Že nic z toho, co udělali američtí revizoři, nebylo nové. Ustanovení o vrchnosti, ustanovení o přísaze i ustanovení o manželství padla již, jedno po druhém, v Anglii, a to v samém století Shromáždění: nejprve v parlamentu, který je svolal, a potom v rukou mužů téže teologie.
Cesta však má své stupně a texty je dovolují změřit. Savojská deklarace ještě chce vrchnost, která chrání evangelium a potlačuje rouhání; žádá svobodu jen pro ty, kdo se rozcházejí ve věcech druhotných, což byl její vlastní případ. Londýnské vyznání už od vrchnosti nic nežádá a nic jí nepřisuzuje: mlčí. A americký text z roku 1788 učiní z tohoto mlčení učení: vrchnost nesmí dávat přednost žádné denominaci. Od snášenlivosti vůči bratřím se přešlo k mlčení a od mlčení k neutralitě.
Ve prospěch Savojské deklarace a Londýnského vyznání je třeba říci, že psali z druhé strany meče: oni sami byli těmi disidenty, které vrchnost pronásledovala, a po roce 1660 je pronásledovala ještě více. To vysvětluje změnu; nerozhoduje to však, zda Shromáždění, které citovalo Izaiáš 49:23 a 2. Paralipomenon 19:8-11, četlo Písmo správně.