Církevní kázeň a synody

Co se mění. Jsou to jediné dvě kapitoly Westminsterského vyznání, které Savojská deklarace i Londýnské vyznání vypouštějí celé: kapitola XXX o církevní kázni a kapitola XXXI o synodech a koncilech. Není to opomenutí ani zkrácení. To, co tyto kapitoly tvrdily, se článek po článku popírá v savojské platformě a v kapitole Londýnského vyznání o církvi.
Westminsterské vyznání říkalo, že synodům přísluší „služebně rozhodovat spory o víru“, „stanovovat pravidla“ a „přijímat stížnosti“ a že jejich výnosy, jsou-li v souladu se Slovem, mají být přijímány „s úctou a podřízeností“. Savojská deklarace odpovídá, že synod může dát pouze radu a že nejsou žádné stálé synody ani synody jeden druhému podřízené. Londýnské vyznání říká totéž a vyhýbá se i samotnému slovu: už nemluví o „synodu neboli koncilu“, nýbrž o církvích, které „se scházejí skrze své posly“.
Pokud jde o církevní kázeň, ta nemizí: přechází na sbor. Savojská platforma prohlašuje, že moc vykonávat kázeň spočívá v každé jednotlivé církvi a vztahuje se jen na její vlastní členy a že Kristus nedal žádnému synodu moc exkomunikovat.

Proč. Savojská deklarace to vysvětluje ve své předmluvě a vysvětlení má dvě části. První je precedens: anglický parlament už vynechal tyto dvě kapitoly, když v roce 1648 schvaloval Vyznání, a právě tento text parlamentu Savojská deklarace následuje. Druhá je princip: nesluší se vkládat do vyznání víry věci kázně a správy, které jsou „sporné mezi muži pravověrnými a zdravými ve víře“, protože nic tak nerozněcuje rozepře mezi bratřími jako činit z jejich rozdílů článek víry. Proto to, co se týká řádu církve, kladou zvlášť, do platformy.
Důvody parlamentu a důvody independentů však nebyly tytéž. Parlament nechtěl církev s vlastními soudy, které by na něm nezávisely; independenti nechtěli soudy nad sborem.

Co to ukazuje. Že dvě nejspornější kapitoly Vyznání byly sporné od prvního dne a z obou stran. Parlament je odmítl, protože dávaly příliš mnoho církvi vůči státu; independenti proto, že dávaly příliš mnoho shromážděné církvi vůči sboru. Argument Savojské deklarace, že co je sporné mezi pravověrnými, nemá být článkem víry, je vážný; dokazuje však příliš mnoho, protože její vlastní platforma rozhoduje tytéž spory, jen v opačném smyslu a v jiném dokumentu. Shromáždění je založilo na pasážích Skutky apoštolské 15:2,4,6 a Skutky apoštolské 15:27-31: v Jeruzalémě shromáždění apoštolů a starších rozhodlo spor a poslalo své „výnosy“ církvím, které je přijaly. Savojská deklarace čte tutéž pasáž a vidí radu; Westminsterské vyznání vidí soud.
Je tu také ironie, kterou stojí za to zaznamenat. V oddílu o revizích jsme viděli, že američtí presbyteriáni ponechali kapitolu o synodech a odstranili vrchnost. Savojská deklarace učinila opak: ponechala vrchnost, byť omezenou, a odstranila synody. Ani jedni si neponechali Vyznání celé.
Za vypuštěním nestojí otázka procedury, nýbrž určitá představa o církvi. O ní pojednává poslední článek.