Písmo, úradek a spasení: úpravy

Písmo, úradek a spasení: úpravy | Savojská deklarace a Londýnské vyznání ve srovnání s Westminsterským - Westminsterské standardy

Co se mění. V prvních devatenácti kapitolách ani jedno z obou vyznání nic z Westminsterského vyznání nevypouští ani mu v ničem neodporuje, s jednou výjimkou, kterou uvidíme. Co dělají, je upravovat, a téměř vždy proto, aby něco přidala. Nejvýznamnější úpravy jsou tyto.

Písmo (kapitola I). Londýnské vyznání předesílá kapitole větu, která není ani ve Westminsterském vyznání, ani v Savojské deklaraci: „Písmo svaté je jediným dostatečným, jistým a neomylným pravidlem veškerého spásného poznání, víry a poslušnosti.“ Savojská deklarace zase upravuje poslední odstavec. Westminsterské vyznání říkalo, že nejvyšším soudcem každého sporu je „Duch svatý mluvící v Písmu“; Savojská deklarace říká, že je jím „Písmo svaté vydané Duchem“, a dodává, že v něm „naše víra posléze spočívá“. Londýnské vyznání to přejímá.

Ospravedlnění (kapitola XI). Savojská deklarace upřesňuje to, co Westminsterské vyznání ponechalo v obecných pojmech. Tam, kde ono mluví o tom, že Bůh přičítá „poslušnost a zadostiučinění Kristovo“, Savojská deklarace říká: „Kristovu činnou poslušnost celému zákonu a Jeho trpnou poslušnost v Jeho smrti jakožto jejich celou a jedinou spravedlnost“. Londýnské vyznání to zachovává. Je to učení Westminsterského vyznání, vyslovené podrobněji.

Pokání (kapitola XV). Savojská deklarace ji píše znovu a Londýnské vyznání ji přejímá. Nemění se učení, nýbrž postup: začíná vyvolenými, kteří se obracejí v dospělém věku, a opatřením, které smlouva milosti činí pro věřícího, jenž padá, kdežto Westminsterské vyznání začínalo definicí pokání.

Víra a jistota (kapitoly XIV a XVIII). Savojská deklarace dodává, že spásná víra, i v nejmenším svém stupni, je jiné povahy než víra dočasně věřících; a jistotu zakládá především „na krvi a spravedlnosti Kristově zjevené v evangeliu“. Londýnské vyznání následuje to první a to druhé opět přibližuje textu Westminsterského vyznání.

Westminsterské vyznání, kapitola III:
III. Úradkem Božím jsou k projevení Jeho slávy někteří lidé a andělé předurčeni k věčnému životu a jiní předustanoveni k věčné smrti.
VII. Pokud jde o ostatní lidi, zalíbilo se Bohu podle nevyzpytatelné rady své vlastní vůle, podle níž projevuje nebo odpírá milosrdenství, jak se Mu líbí, ke slávě své svrchované moci nad svým stvořením, je pominout a pro jejich hřích je ustanovit k potupě a hněvu, k chvále své slavné spravedlnosti.

Londýnské vyznání, kapitola III:
III. Úradkem Božím jsou k projevení Jeho slávy někteří lidé a andělé předurčeni neboli předustanoveni k věčnému životu skrze Ježíše Krista, ke chvále Jeho slavné milosti; ostatní jsou ponecháni, aby jednali ve svém hříchu ke svému spravedlivému odsouzení, ke chvále Jeho slavné spravedlnosti.
(Odstavec VII neexistuje.)

Úradek (kapitola III): výjimka. Savojská deklarace ponechává kapitolu tak, jak je. Londýnské vyznání na ni sahá v nejchoulostivějším bodě. Už neříká, že ostatní jsou „předustanoveni k věčné smrti“, nýbrž že jsou „ponecháni“ ve svém hříchu; a vypouští celý odstavec VII, ten, který tvrdí, že se Bohu zalíbilo pominout zbytek lidstva. Z odstavce V také odstraňuje slova, která vylučují předzvěděnou víru nebo skutky jako příčinu vyvolení, ačkoli zachovává, že ve stvoření není žádná podmínka ani příčina, která by Boha k tomu pohnula.

Co to ukazuje. Savojská deklarace v učení o milosti v ničem nepovoluje; naopak je zostřuje: přičtená činná poslušnost, spásná víra odlišná svým druhem, jistota založená na Kristově krvi. Kdo by v roce 1658 hledal oslabený kalvinismus, nenajde ho. Londýnské vyznání to vše dědí. V úradku však činí krok, který Savojská deklarace neučinila: vyvolení vyznává se vší zřetelností a zavržení ponechává v jeho nejmírnější podobě, v podobě pouhého ponechání. Nepopírá, co Westminsterské vyznání tvrdí; přestává to říkat. Shromáždění k tomuto odstavci citovalo Římanům 9:17,18, Římanům 9:21,22 a Matouš 11:25,26 a pečlivě jej formulovalo: příčinou odsouzení je hřích, ale pominutí je Boží vůlí. Je těžké nevidět ve vypuštění tutéž úzkostlivost, která o dvě století později přivede americké presbyteriány k jejich Prohlášení z roku 1903.